Sarkastická a ironická, krutá a hořká je povídka Martina Vávry. A především výborná. Ocenit musím zejména tvůrčí kázeň, s níž autor nepodlehl barvité explozi humoru a vzhůru mířící nadsázce. Nepochybně by to byla povídka dobrá, smáli bychom se srdečně, ba přímo bouřlivě. Pan Martin umí podobné povídky také, tentokrát jim ale odolal. Smějeme se, samozřejmě, avšak zdaleka ne tak bouřlivě, a už vůbec ne srdečně: srdce se spíše svírá a náš smích mrazí. Mimo jiné proto, že povídka Smuteční hostina  je bezmála realistická a veselým humorem příliš nehýří. Zato nás nutí alespoň trochu nahlédnout pootevřenými dveřmi, které bychom raději měli navždy zavřené.  V té tajné komnatě  tu člověk neukazuje svou hrdost a ušlechtilost, nýbrž nízkost, omezenost, chamtivost, bezohlednost, nesnášenlivost, podvádění a lhaní, kořistění všeho druhu, závist s rodnou sestrou nenávistí, zkrátka veškeré (ne)lidské temné úmysly a skutky na odvrácené straně života.

      Pan Martin napsal povídku nepříliš dlouhou, avšak obsažnou a pronikavou. Tomu předcházela neúchylná, ničím se nerozptylující kompozice a důsledná stylistická přesnost. Základem je ovšem důkladně promyšlený a detailně propracovaný syžet. Jeho principem  je věcnost a autorský odstup. Řekl jsem, že Martinova povídka je bezmála realistická. Bezmála. Nadsázky je v ní jen tolik, kolik jí dovoluje satirický vtip, sarkasmus a ironie. Avšak nikoli komický škleb. Autor zobrazuje své postavy notně pokřivené, ale naprosto věcně, nečiní z nich karikaturu, a už vůbec ne parodii. Takové lidi  určitě známe, a snažíme se jim vyhnout,  nejraději obloukem. Autor tato charakterová monstra příliš nepřehání, nadsázka spočívá hlavně v jejich množství na metr čtvereční. Pan Martin si od těchto postav a jejich činů zachovává, jak už jsem uvedl, důsledný odstup, nic nekomentuje, nic neglosuje, jenom konstatuje. Avšak fakta, která si vybírá a nalézá, popisuje osobitým vtipem, začasté vtipem suchým (stejnou povahu má také ironický titul). To vše jako celek je mnohem působivější než povedená komedie.

      Ale abych jen nechválil, i když k chvále je příležitostí dost. Zdůraznil jsem a ocenil, že povídku pana Martina charakterizuje mimo jiné důsledná stylistická přesnost. Totéž ovšem nelze říci o důsledné přesnosti jazykové. Pochopitelně se tu nejedná o žádné podstatnější nebo četnější  gramatické chyby, ale mám-li hovořit o důsledné přesnosti, málo platné, pár připomínek nemohu s lehkým srdcem přejít.

     Shodou okolností jsme před chvílí hovořili o přímé řeči nesprávně spojené větou uvozovací. Týkalo se to nevhodných přísudkových sloves. V povídce Smuteční hostina jsme v několika uvozovacích větách narazili na jiný problém: na pořádek slov neboli slovosled. Na rozdíl od jiných evropských jazyků je pořádek slov v české větě velmi liberální, volný a převážně o něm rozhoduje sám autor. Ani v češtině však slovosled není zcela nahodilý či libovolný, má svá pravidla. Ta se pak týkají stránky významové, mluvnické stavby a zřetelů rytmických. Nemíním na kajmaniádě učit české gramatice, jenom připomínám, že i v češtině se můžete v pořádku slov ve větě dopustit chyby.

      Pan Martin se chyby v gramatickém smyslu vlastně nedopustil. Pouze napsal něco jiného, než chtěl, než měl v úmyslu. Což ovšem vyjde nastejno. Bystrý a pozorný čtenář to pozná, v kontextu totiž uvozovací věta obvykle nemá smysl.

      „A mě nepomohl v nemocnici,“ vykřikl náhle Hynek Kadeřík... píše pan Martin. 

      Na jiném místě je slovosled uvozovací věty stejně chybný, jen je ona chyba zřetelněji:

      „A prachy rozdával spratkům,“ řvala opět lakotná Miluš.

      Správně lze slovosled uvozovací věty složit v podstatě dvojím způsobem: příslovečné určení umístit před přísudek, nebo za podmět — záleží na autorském záměru a významu: 

      „A mě nepomohl...,“ náhle vykřikl Hynek Kadeřík. Nebo: „A mě nepomohl...,“ vykřikl Hynek Kadeřík náhle. Větnou dvojici tvoří náhle vykřikl  a vykřikl Hynek náhle, nikoli náhle Hynek.

      Nesprávnou, nepatřičnou větnou dvojici s holým podmětem snadno přehlédnete. Naproti tomu nepřehlédnete nenáležitou (a někdy až komickou) větnou dvojici v podmětu rozvitém  přívlastkem:

      ...řvala opět lakotná Miluš... (Správně: ...opět řvala lakotná Miluška...)  Příslovečné určení lze vložit za přísudek v jediném případě, že větná dvojice svým významem a záměr k sobě opravdu patří. Například: ...řvala opět probuzená Miluš...

      Ještě jednu připomínku si nemohu odpustit. V povídce Smuteční hostina na pár místech chybí interpunkce, převážně čárky. Vím, že správně psát čárky není jednoduché, vím, že jejich prohřešků si mnoho čtenářů ani nevšimne a často nad nimi mávne rukou. Význam čárek je však značný, zásadní, a někdy i rozhodující (čárka na nepatřičném místě může význam věty změnit v pravý opak, například:  Ponechat, netřeba vrátit. —  Ponechat netřeba, vrátit...). Vynechaná nebo nesprávně napsaná čárka je v očích mnoha čtenářů prohřešek jen drobný. (Jako žáčci nám učitelé při každém diktátu opakovali, že chybějící čárka je  hrubá chyba  jako každá jiná, a měli pravdu.)  Autorovi skvělé povídky (črty, fejetony, eseje...) však nehrozí jen nepříjemná  chyba sama o sobě,  je to horší:  vnímavý čtenář se v textu zadrhne, ztratí plynulost, rytmus, spád, jeho nadšení ochladne a skvělá povídka pojednou ztrácí lesk. Myslete na to!

      Sama interpunkce není tak složitá, zato však bohatá a člověk si ji musí prostě zapamatovat. Nepostradatelnou pomůckou jsou i v tomto případě Pravidla českého pravopisu. Ta jistě máte, ale někdy zapomínáte, že v jejich první časti je souhrnný přehled všech potřebných čárek a jiných interpunkčních znamének. Navíc je to docela zajímavé čtení. 

      K povídce panu Martinovi mocně blahopřeji!

                   Mgr. Jiří Polák