Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdenka Linhartová: KAMENNÝ TELEFON (Bohunce)

6. 1. 2010

Tenkrát o Velikonocích jsem se vypravila do malebné vesničky Chmelné. Za prvním jarním sluníčkem, za klidnou krásou jihočeské krajiny, a hlavně za svou přítelkyní Miluškou. Po dlouhé cestě vlakem mě ještě čekal pořádný kus pěšky. Nevím, kdo tehdy řídil mé kroky, že sešly se správné cesty, místo doprava jsem zabočila doleva, a už to bylo. Dlouho jsem netušila, že jdu špatně. A už vůbec jsem netušila, že se právě začíná odehrávat jeden z nejpodivuhodnějších zážitků mého života. Spokojeně jsem vychutnávala pohodu podezření jsem pojala, až když se slunce začalo sklánět k obzoru, a vesnička ne a ne se objevit. Zneklidněla jsem a uvažovala, že budu muset zastavit nějaké auto a poprosit o radu. Auta mě míjela různá a nebylo jich málo, ale já z nějakého neznámého důvodu stále váhala. Teprve když se za zatáčkou své osamělé pouti. Jisté objevila stará zelená škodovka, bez rozmýšlení jsem zvedla ruku.

      Za volantem seděl mladík v džínách, vlasy na ramena, koženou vestu na nahém tetovaném těle, kolem krku kožené řemínky, na zápěstí korálky. Prostě týpek. Už jsem se ale naučila nesoudit lidi jen podle vzhledu. A on mi ochotně vysvětloval, že do Chmelné se jde opačným směrem a odsud je to pěkně daleko. „A víte co, já vás tam hodím, dyť je to jedno, kudy jedu, a vy byste se tam trmácela bůhvíjak dlouho,“ dodal posléze, sebral nějaké krámy z předního sedadla a hodil je dozadu.

      Přece jen trochu nejistě usedám vedle něho. Postupně si ale zvykám. Očima roztržitě bloudím po omšelém interiéru auta, až můj pohled spočine na přihrádce u řadicí páky.

      „Pěkný kámen…“ poznamenám, hlavně proto, abych přerušila už trochu trapné ticho.

      „To je můj telefon. Když potřebuju, zavolám a vim, že to nahoře někdo slyší.“ Udiveně na něho zírám, a on pokračuje. „To neni obyčejnej kámen. Tady nedaleko je takový údolí a tam je možný tyhle kameny najít. My tam s kámošem chodíme a snažíme se přijít na to, odkud se vzaly. Třeba přiletěly z vesmíru, kdo ví, ale určitě jsou to poselství nějaký děsně vzdálený civilizace a maj nám něco říct… V tom údolí pěstujeme marihuanu. To je taky takovej nevyřešenej problém. Ona je zakázaná, všichni ji odsuzujou. Ta by se ale zakazovat neměla, protože je děsně užitečná. Jenom se musí správně užívat. V Holandsku už je legální.Tak my bojujem za to, aby byla legální taky u nás. Lidi to ale nechápou, protože tomu ještě nerozuměj. Jako tomu poselství kamenů…“ 

      Držím v ruce kámen tvarem připomínající mobilní telefon. Nevěřícně si jej prohlížím ze všech stran. Snažím se pochopit, co se tu vlastně děje.  Zda si ten chlapec vymýšlí, tahá mě za nohu a zkouší, na co všechno mu naletím, nebo má lehce nabráno, a tak bych se měla začít bát, s drogami nemám ani tu nejmenší zkušenost. Z rádia znějí U2 a stírají generační rozdíl. Raději měním směr hovoru, a ptám se ho na muziku, na cestování a jsem ráda, že nacházíme společná témata. On mi pak vypráví o své dívce, jak se spolu chystají na dovolenou.

      Konečně vjíždíme na náves ve Chmelné. Trochu si oddechnu a svižně vystupuji z auta. On také. Bleskurychle zvedá přední kapotu auta.

      „Mám jich víc, jeden vám dám,“ vysouká ze sebe. Užasle zírám na lísku plnou zvláštně ohlazených kamenů, a pak na ten, který mi rozpačitě vložil do ruky. „Když budete potřebovat, tak zavolejte,“ pronese naprosto vážně.

      V mých pocitech se mísí údiv s pokorou, vděčností a potřebou darovat mu něco na oplátku. Co ale vůbec může vyvážit jeho dárek? Nakonec mu dávám kytičku, kterou jsem natrhala cestou.

      „Pro vaši slečnu, třeba jí udělá radost.“

      „To fakt udělá, ona má kytky ráda.“

      Zaklapl kapotu, a dřív než jsem se s ním stačila rozloučit, odjel. V tu ránu byl pryč. Jako by se mi to všechno jen zdálo. Jako by nikdy nebyl. V ruce jsem ale držela ten kámen. Kamenný telefon.

      Proč jsem se ani nepokusila zastavit nějaké jiné auto? Jak to, že jsem mávla právě na tu jeho starou škodovku? Nevěděla jsem. Dodnes to nevím. Jako by mě kdosi řídil. Kdosi, kdo věděl, že ten kamenný mobil budu jednou potřebovat. Párkrát od té doby jsem jej už zvedla – a zase položila. Asi proto, že ještě nebylo tak zle. Dokonce ani když v Indii málem navždy zmizel můj syn – asi jsem cítila, že řešení je stále ještě v mých silách. Kamenný telefon dlouho ležel na mém nočním stolku, jako by byl  jen vzpomínkou, dárkem na památku.

      Až teď! Teď přišla jeho chvíle.  Přemýšlela jsem, jaký dárek-talisman dát mé kamarádce, až půjde do nemocnice na těžkou, komplikovanou operaci. A tajemný kámen náhle ožil. Nevím jak, ale dal o sobě vědět. Náhle jsem si byla jista, že tohle je to pravé… Ale nedám jí ten kámen, jen jí ho půjčím. Půjčím jí kamenný telefon na tak dlouho, jak bude potřebovat, a pak mi jej vrátí. Aby ho mohla vrátit, bude se muset uzdravit. Vím, že mi ho vrátí. Vím to, protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že když se člověk někdy ztratí a neví, jak dál, vždy se najde někdo, kdo mu ukáže cestu, nebo ho dokonce kousek sveze… nebo mu daruje zázračný kámen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

díky

(Zuzana, 11. 3. 2012 13:14)

Souhlasím...s formou,obsahem,podstatou.