Listopad má svou charakteristickou nostalgickou atmosféru. Se železnou zákonitostí každým rokem posype chodníky spoustou spadaného listí. Ale někdy se k té tradiční nostalgii připojí další rozměr, a pak zcela obyčejné věci získávají úplně jinou symboliku. 

Jako tehdy před dvaadvaceti lety. Listopadový, avšak porevoluční, podvečer. Čekali jsme u Žlutých lázní na autobus... Hlouček čekajících pod vysokánskými letitými topoly, jejichž listí tou dobou už pokrývalo zem žlutohnědým kobercem. Mezi čekajícími matka s asi pětiletým synem, viditelně zabraná do rozhovoru s přítelkyní. Kluk se nechtěl jen tak nudit, i vymyslel si zábavu. Ve spadaném listí začal provádět hlubokou orbu. Dlouhými šoupavými kroky před sebou hrnul listí a samozřejmě taky prach chodníku. Netrvalo dlouho a matka periferním viděním zaznamenala dění. „Martine, nech toho a pojď  sem!“  Syn se odevzdaně vrátil k matce a ona vrátila pozornost ke své přítelkyni. Je jasné, že v pěti letech se takhle nečinně dlouho vydržet nedá. Nožička za nožičkou se začala znovu pomaloučku šinout dopředu směrem od matky. Šup-šup, ššš-ššš, jako dvě drezínky,  ššš-ššš, ššš-ššš ... „Martine, co jsem ti řekla, pojď z toho listí a stůj tady!“  Kluk se otráveně vrací k matce. Jen dočasně. Za chvíli se drezínky opět dávají do pohybu  šup-šup, šup-šup, ššš-ššš, ššš-ššš. Klučina přidává  na energii ...ššš-ššš, ššš-ššš... „Martine, prosím tě nech už toho šoupání, nevidíš, jak to práší?!“ Vláček se zastavil na půl cesty, kluk se podíval úkosem po matce, změřil si ji pohledem a pak vrátil hlavu do původního směru. Drezínky se pomalu, ale jistě znovu rozjely hrnouce před sebou spadané listí, tentokrát však i s klukovým slovním doprovodem :      

            ať žije  Havel,    ať žije  Havel, ať žije  H a v e l  . . .

Během následujících let některé topoly pokáceli, chodník byl vydlážděn, takže se tam už ani nepráší ...

Ale sílu toho mladého svobodného ducha cítím ještě dnes.

                                          (druhá verze - prosinec 2011)