Poslední kloudná věc, kterou jsem napsala, byla v r. 1966 maturitní písemka z češtiny na téma „co mi dává literatura pro život“.   Nadšená profesorka češtiny ji chtěla poslat k uveřejnění do okresních novin, ale kovaná komunistická ředitelka moje nadšení pro Škvoreckého Zbabělce nesdílela. Pak jsem vystudovala stavební fakultu, několik desetiletí pracovala v kartografickém nakladatelství a psala jsem pouze zápisy z redakčních porad. Před deseti lety jsem odešla z atraktivního postu šéfredaktorky „trochu se proběhnout před důchodem“ a začala jsem pracovat v turistickém nakladatelství.  Toulat se hlubokými lesy, kochat se výhledy, fotografovat zarostlé křížky v polích – a pak o tom všem napsat. Zahneme vpravo, pak po mezi vlevo, trochu historie, trochu vlastivědy, hospody při cestě. Pěkná práce. Za deset let jsem se podílela na více než 30 průvodcích. Ale každá taková faktografická knížka již v okamžiku vydání není aktuální, rozhledna shoří, kostel spadne, obrazy ukradnou. A internet, co všechno ví, všechno zná… A tak jsem odešla do důchodu.

Dar slova jsem absolvovala jaksi zpovzdálí a vlastně anonymně jen u počítače. Teď nesměle nahlížím do tvůrčích dílen znalých ostřílených mazáků.