Nechme Jeronýma u protinožců a vraťme se k Vendule….

Je to venkovská holka.  U nich na statku pes v boudě na dvoře  věrně hlídal a svetr nenosil   ani v těch nejkrutějších mrazech, kočka ještě nevěděla, co je Kitekat a poctivě chytala myši. A myší, těch  se Vendula odmalička štítila,  v pohádkách je  nevyhledávala, princezna v myším kožíšku se jí nelíbila.   Světácký myšák Mickey  odkudsi ze zámoří na nedotčený český venkov  naštěstí ještě nedorazil a myši svázané s bedýnkou počítače  neexistovaly ani v těch nejbujnějších vizích vynálezců.

Mnoho let poté. V neděli po obědě sedí  Vendula a Václav na gauči u televize. Od nanicovaté debaty u Moravce jí myšlenky utíkají, snad by měla umýt okna, bude jaro... Na stěně balkónu se mihne šedivý stín! A znovu!

„Proboha, myš! A velká! Viděl s´ji?“

 Václav neodtrhuje oči od obrazovky.  „Prosím tě, kde by se tady vzala! Jsi teď taková přecitlivělá.“  A pohladí jí její  mile vystupující bříško.

Několik dní poté.  U společného plotu před domem leží velká chcíplá myš.

 „Václave, viděl´s tu myš? Jo, všim´ sem si.“  Hm.

Soused zajíždí s autem do garáže. „Pavle, viděl´s tu myš?  Jo, je to asi krysa.“ Hm.

Druhý soused  zametá předzahrádku. „Jirko, viděl´s tu myš? Jo, ty už jsou všude.“ Hm. 

Psi zvědavě zdechlinu očuchávají, děti klacíkem postrkují, maminky je okřikují. Hm. Pár dní a nic se neděje. Vendula je žena činu.  Obleče si bundu s kapucí, obuje holínky, vezme lopatu a velký pytlík.  Pořádné zahradnické rukavice a tmavé brýle. Škoda, dala by si trochu rumu, ale copak může, v tomhle stavu?  Před užaslými zraky sousedů a pozorovatelů z oken nedalekých paneláků takto vystrojena  se zavřenýma očima nabere páchnoucí  věc do pytlíku a utíká ji hodit do co nejvzdálenější popelnice. Je na sebe rozechvěle pyšná.

Několik hodin poté. Jaro je ve vzduchu. Vendula se jde uklidnit do zahrádky, je potřeba přeházet kompost. Natěšeně vykročí na již zelený pažit, pohladí očima nafialovělé kornoutky krokusů, přehlédne pečlivě zryté záhonky a  pustí se do práce.  Kompost se letos povedl.   Vyděšené a vyrušené žížaly se naštvaně kroutí v hnědé životadárné hmotě, Vendula je s chutí  půlí, jen se hezky rozmnožujte!  Rýč se boří hlouběji do teplé masy. Zabrat a přehodit, ještě párkrát.  Najednou je něco jinak. Na rýči se objeví  klubíčko tichounce pištících bezbranných myšiček, ještě holých, růžovoučkých. A jejich  máma nikde! Vendule se na okamžik zastaví srdce. Hlavou jí bleskne  dávná vzpomínka, jak babička topila podobnou havětˇ v kýblu s vodou.  Někdy i koťata, přebytečná, co nikdo nechtěl.  Vendula je žena činu. Rozhlédne se, popadne nejbližší košík a přemístí do něj chvějící se holátka. Ne rukama, lopatou, samozřejmě! Se zatajeným dechem (co kdyby některé ze zdatnějších vyskočilo ven?) vyběhne ze zahrady a jedním hodem vyvrhne obsah košíku do houštiny klečí a tisů.  Ať si je máma najde a odstěhuje si je daleko od naší zahrádky! Ach, to jsem ošklivá, necitelná, přece jen, v noci bude ještě trochu mrznout… Dobře,  že to moje miminko přes tlustou bundu nic nevidělo a neslyšelo. A Vendula si pohladí svoje mírně vystupující bříško.

A pokud by se někdo pozastavil nad tím, že těhotná Vendula přehazuje kompost, tak ona může. Je to venkovská holka.