Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola JERONÝM

Vašek nebyl jediný, kdo se zastavil před výlohou s hejnem rybiček. Jen o malou chvíli později se tam octl Vendulin bratr Jeroným. Zatímco zástup zvědavců sledoval akvárium s masožravými rybkami, které hbitě uhýbaly před pohyby palců, Jeroným upřel pozornost na relaxující postavu.

Švagra hned poznal, což jen potvrdilo jeho přesvědčení, že podobné praktiky jsou nedůstojné. Rybičky patří do akvária a koneckonců  mohou být předmětem pozorování. Ale Václav si to mohl odpustit. Za sklem vypadal jako by byl sám v obrovském akváriu a navíc vystaven zrakům mnoha neznámých.

Jeroným se znechuceně odvrátil. To byl určitě Vendulin nápad. Že jí to Václav trpí!

 

Jak bylo naznačeno, Vendula s Jeronýmem nevyrůstali v ideální rodině. Ale zatím co Vendula zůstala díky své povaze téměř nedotčena, Jeroným setrvával ve stavu neustálé nespokojenosti. Vadilo mu, že schody klesají, když vychází z domu, a stoupají, když se vrací. Sousedé ho popuzovali pouhým pozdravem, který byl buď příliš nesmělý nebo naopak arogantní . Někteří ho přestali zdravit, ale tím se mu  také nezavděčili. Cestou do práce míjel voňavé pekařství, kde se ale k Jeronýmově zklamání neprodávaly ani noviny ani ponožky a vůbec nic, co  právě nutně potřeboval kromě chleba, pečiva a koláčů. A neměl rád tramvaje, protože jezdily jen po kolejích, ačkoliv, vyskytla-li se na nich překážka, bylo by přece nejlepší, kdyby ji objely.

Jeroným se neoženil, nebylo to však jeho rozhodnutí, nýbrž  několika přítelkyň, které stihl za život vystřídat. Rodinné pouto obstarávala Vendula.

Jeroným se už dávno zlobil kvůli jiným záležitostem, když mu sestra zavolala a vyprávěla mu o blahodárném působení rybiček. Václav omládl PO VŠECH STRÁNKÁCH, zdůraznila.

„Nezapomeň, že já nic takového nepotřebuju,"odbyl ji." Jsem o celé dva měsíce mladší než Václav. A navíc jsem v mnohem lepší kondici. Neopotřebovaný! Ano, to je ten správný výraz.“

„Musím ti něco říct.“ Ticho.

„Čekám,“ pravil po chvíli Jeroným netrpělivě.

„Já taky čekám. Dítě.“

„Václav to ví?“

„Ještě ne.“

No ovšem, manžel se to dozví jako poslední. Nic není, jak má být.

„Jeronýme, jsi tam?“

„Už musím končit,“ odpověděl stroze a zavěsil.

Jeroným se u žádné nepříjemnosti nechtěl zdržovat dlouho, protože mu pak nezbýval   čas na další.

 

Vedle pekařství sídlil pan Procházka, majitel cestovní kanceláře. Zakládal si na schopnosti odhadnout každého klienta, který se zmýlil a vešel s představou, že právě vstoupil do krejčovství. Nade dveřmi se totiž vyjímaly obrovské nůžky.

„Zde vám ušijeme zájezd na míru!“ vysvětlil překvapenému a drápkem chycenému zájemci pan Procházka. Upravený mužíček působil jako postava z dávných časů. Pečlivě studoval gesta klientů, jejich výraz, každé mrknutí oka, způsob, jakým listovali v katalogu a otvírali peněženku a zdálo se, že umí číst myšlenky.  Jakmile došlo na bližší seznámení,  oslovoval jménem, ale tak zdvořile, že se nenašel nikdo, komu by to vadilo.

„Paní Mileno, důvěřujte mi a svěřte mi své nejtajnější představy o dokonalé dovolené! Vše ostatní nechte na mně.“

Ano, jednotné číslo bylo na místě. Pan Procházka zařizoval  veškeré náležitosti sám . Jeho kancelář byla na pomezí snů a pohádky a navzdory poněkud konzervativnímu vzhledu majitele vyhýbala se důsledně turisticky hojně navštěvovaným místům, trasám a obvyklým dopravním prostředkům. Kanceláři vévodil obří globus a na něm pan Procházka vždy přeměřoval krejčovským metrem vzdálenosti. Pokud naměřil více než deset centimetrů, byl radostí bez sebe.

Ano, nic tak bizarního jako cestovní kancelář Procházka se široko daleko nenacházelo.

Bylo jen otázkou času, kdy se v ní objeví pan Jeroným.

 

Jeroným vyšel jako obvykle z domovních dveří a zastavil se. Napjatě čekal, až se dveře zaklapnou, ale nestalo se. Musel vzít za kouli a dovřít. Byla to jedna z maličkostí, která mu po ránu zcela podle očekávání zkazila náladu. Neobjeví se dnes ještě něco jiného, s čím vůbec nepočítá?

Když míjel pekařství, mrknul okem do výlohy. Novinka! lákal barevný obrázek.

To znám, řekl si v duchu. Šáteček vázaný místo zprava doleva zleva doprava, o něco menší a o  hodně dražší. A není s makovou nádivkou, ale s tvarohovou. Nebo naopak.

Ale to už se přiblížil ke dveřím s krejčovskými nůžkami. Tentokrát byly otevřené do ulice a jak Jeroným s nelibostí zaznamenal, zasahovaly do poloviny chodníku. Už už chtěl projevit nespokojenost („co je to za šlendrián?“), když se v nich zjevil pan Procházka a s omluvou dveře zavřel. Jeroným stačil zahlédnout globus a značně ho to rozladilo. K čemu potřebuje krejčí zeměkouli?

Pan Procházka si všiml Jeronýmova nevrlého výrazu . Ten člověk je evidentně nespokojený. S tím je třeba něco udělat.

 

Jeroným telefonoval Vendule.

„Malá jehla má malé ouško. A velká velké. A já potřebuju MALOU jehlu s VELKÝM ouškem!“

„Jeronýme, kdy jsi byl naposled na dovolené? Potřebuješ si odpočinout,“ řekla  Vendula , když Jeronýma vyslechla. „A jestli potřebuješ přišít knoflík, přijď.“

„Není třeba, vedle v domě je krejčovství.“

„To je cestovní kancelář, tak se tam zastav a jeď na  dovolenou. Potřebuješ ji jako sůl.“

Jeroným usoudil, že nepotřebuje, aby mu někdo říkal,co potřebuje. Někdo jako jeho sestra. A k tomu mladší. Ale druhý den, když kráčel kolem nůžek, zpomalil a podíval se do výlohy. Zdálo se, že pan Procházka ho vyhlíží, protože na něj zakýval. Jeroným se zastavil a po chvilce váhání vstoupil. Nedůvěřivě si prohlížel postavičku s krejčovským metrem na krku.

"Vítám vás, pane.....smím znát vaše ctěné jméno?"

 Pan Procházka udělal  příznivý dojem dokonce i na Jeronýma, takže tento odpověděl.

„Pane Jeronýme, dobře, že jste vstoupil. Něco pro vás mám. Něco extra!“ Pan Procházka zamířil ke globu, otočil s ním a  zapíchl ukazovák do Tichého oceánu.

„Vidíte?“

Jeroným se naklonil a upřel oči na globus.

„Ne.“

„Jen se račte podívat lépe, pane Jeronýme!“

Jeroným se přiblížil až k ukazováku a spatřil nepatrnou tečku. Narovnal se a tázavě se zahleděl na  pana Procházku. Ten  si spokojeně zamnul ruce a vzápětí je rozpřáhl:

„Nepatrný ostrůvek v Tichém oceánu, jen pro vás. Domorodci mluví  svým  domorodým jazykem, žádný jiný neovládají, takže nebudete nikomu a ničemu rozumět. Spojení s pevninou trajektem jednou za měsíc a pouze od května do června. Nulová infrastruktura. Robinsonův ostrov byl proti tomu luxus!Pane, tam budete skutečně NESPOKOJENÝ, za to vám ručím."

Jeroným se týden  rozmýšlel. Pak prodal byt, sbalil kufry a odjel. Pan Procházka zajistil let balonem, oslí karavanu a plavbu na čínské džunce . A také  několik průvodců; první uměl česky, druhý slušně anglicky, třetí rozuměl německy, ale mluvil jen maďarsky a poslední byl domorodec se kterým, jak pan Procházka slíbil, nebylo možné se domluvit.

Dorazil na ostrov a vybalil věci, z nichž valná většina mu byla k ničemu.

Jak stál na břehu Tichého oceánu po kotníky ve vodě, připlavaly k němu rybky a začaly mu okousávat nohy. Byly větší než ty v akváriu na Václavském náměstí, ale Jeroným nepochyboval, že je to Venduly práce.

No jo, ty její ztřeštěné nápady...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář