Výlet do Barcelony
10. 1. 2013
Ležíme na pláži, slunce nám praží do zad až se tukové buňky rozpouštějí, slané vlny občas svlaží rozpálená chodidla, víčka pomalu stahují oponu. Vtom šplouchání moře rázně protne zahoukání píšťaly a než stačím zvednout hlavu „tadam tadam, tadam tadam,“ vlak mizí v zatáčce. Neuplyne ani čtvrt hodiny a znovu. Tentokrát v opačném směru. Něco mezi Pendolinem a metrem. Sviští si to v oploceném koridoru jednou do Barcelony, podruhé do Blanes. Třetí den už to nevydržím: „Pojedem?“
„Ty si se zbláznil,“ (moje žena Ivana je trochu opatrná,) „chceš se někde ztratit?“
„Proč bychom se ztráceli,“ dělám všeználka,“vloni jsme v Barceloně byli autobusem, prošli jsme si centrum města, takže když to tam známe, nemůžeme se ztratit.“
„To je sice pravda, ale vloni jsme měli průvodkyni, která všechno vyřídila. A jak se chceš domluvit ty, když anglicky umíš deset slovíček a španělsky jenom ola a Buenos Aires.“
„Nepotřebuji se domlouvat, když mám mapu.“
Diskuse probíhá s přestávkami skoro celý den, ale protože moje žena, kromě toho že je trochu opatrná je taky docela zvědavá, nakonec podlehne.
Poslední přesvědčivý argument padne před večeří, když na recepci bez zaváhání slovy : „piknik la comida para maňana,“ vyřídím, že si zítra bereme oběd sebou. (Měl jsem tuhle větu napsanou od delegátky na papírku a učil jsem se jí půl dne. )
Nazítří po snídani vyrážíme na nádraží. Vlak sice opouští stanici ve chvíli kdy kupuji jízdenky, ale za dvacet minut jede další, takže máme dost času, abychom přišli na způsob, jak se dostat na nástupiště. Hned za pokladnou jsou totiž jakési turnikety, které oddělují cestující od necestujících.
„Tak jdi,“ ponouká mě Ivana.
„Sezame, otevři se.“ Říkám červenému světýlku a ukazuji mu jízdenku velikosti kreditní karty z tvrdého papíru a s magnetickým proužkem. Nic.
Naštěstí přichází rodinka domorodců a tak mám možnost okouknout, jak se to dělá. Vsunu jízdenku do otvoru na vrchní straně turniketu. Ten mi ji vytrhne z ruky, červené světýlko se změní na zelené a dvířka se otevřou. Když projdu, vyskočí na druhé straně označená jízdenka a dvířka zase zaklapnou.
„Jak jsi to udělal?“ volá na mě Ivana.
„Řekni, že už budeš hodná a on tě pustí.“
To už ale přichází výpravčí, bere Ivaně jízdenku z ruky a vloží ji do správného otvoru.
Za chvilku už sedíme ve vlaku a řítíme se směrem k hlavnímu městu Katalánska, Barceloně. Vůz je poloprázdný, sedadla pohodlná, všude čisto a z reproduktorů se nese příjemná hudba, občas přerušovaná hlášením, že příští stanice – proxima parada - bude ta a ta.
Svezení touto pobřežní železnicí je nezapomenutelný zážitek. Po jedné straně penziony, hotely, vesnice, městečka, políčka , palmy a skály. Na druhé straně písčité pláže poseté barevnými slunečníky a lehátky a za nimi nekonečné moře, vybarvené snad všemi odstíny modré.
Asi v polovině cesty přistoupí značně ošuntělý mladík s kytarou. Chvíli provádí něco, co vzdáleně připomíná zpěv, aby pak smekl a s umolousanou čepicí obchází vagón. Koukáme z okna a děláme, že v tom vlaku nejsme. Když zjistil, že od nás nic nedostane, cosi zamumlá a jde obtěžovat do dalšího vozu.
Když kolem trati začnou houstnout a růst domy na předměstí Barcelony, začíná se nás zmocňovat nadšení, že jsme tu cestu tam zvládli, a zároveň trochu napětí z toho co nás čeká. V okamžiku, když náš vlak vjede do tunelu, nadšení mizí, ale napětí roste. Utěšuji se nadějí, že jednou z té roury musíme přece vyjet na denní světlo. Marně. Souprava zastavuje ve spoře osvětlené díře a my se přesouváme z klimatizovaného vagónu do tmavé prádelny.
„Kde to jsme?“ ptá se Ivana
„Podle mapy jsme na nádraží Clot – Aragó. Když vyjdeme támhle po schodech, (jiné tam naštěstí nejsou) měl by tam být průchod do metra. Kříží se tady dvě linky. Červená a fialová,“ prohlašuji pevným hlasem, ale jistý si tím moc nejsem. Nejistota opadne, jakmile vyjdeme nad nástupiště. Po dlažbě se jak červená nit táhnou dvě barevné čáry.
Co vypadá jednoduše, je jednoduché jen do určité míry. Po několika minutách kličkování barcelonským podzemím přetne naše orientační linky výstražná červenobílá páska a my jsme i s davem nasměrováni do uličky, kde žádné čáry na zemi nejsou. Vzápětí jsou nám postaveny do cesty turnikety a vedle nich automat na jízdenky. Nezbývá, než koukat jiným přes rameno, abychom zjistili jak a jakou jízdenku si koupit. Po zkušenosti z nádraží se ale orientujeme rychle a tak po chvilce stojíme na ochozu za turnikety. Pod námi čtvery koleje a také čtvery schody dolů. Naštěstí po ochozu kráčí chlapík ve výstražné vestě, který dozírá na pořádek. Nastává další příležitost ukázat, že se mnou se nikdo neztratí.
„ Por favor seňor, Placa de Catalunya,“ vysoukám ze sebe a jen se bojím, aby se onen seňor nedal do sáhodlouhého vysvětlování a popisování cesty.
On však zřejmě poznal, kdo před ním stojí a tak jen ukázal na jedno ze schodišť a pokračoval ve své obchůzce, taže mé gracias možná ani neslyšel.
Metro v Barceloně má s pražským metrem pramálo společného. Kromě tmavého tubusu mezi stanicemi vlastně nic. Krátké a špinavé vagóny projíždějí stanicemi, které jsou jen trochu rozšířeným tunelem. Marně vyhlížím aspoň jednu prostornou a světlou stanici. Nechci ale odsoudit celé metro podle pěti zastávek. Možná jsou jiné linky lepší. Po asi čtvrthodině jízdy vystupujeme na povrch. Konečně. Nad námi modré nebe, za zády celé náměstí Placa de Catalunya, nalevo gotická čtvrť Barri Gotic a před sebou máme ulici La Rambla.
Rambla znamená řečiště, nebo řeku, která často vysychá a taková zde kdysi byla. Při rozšiřování města ji vysušili a zasypali a v místě jejího koryta vyrostla široká ulice, dlouhá asi jako dvě Václavské náměstí za sebou. Začíná na Katalánském náměstí a končí na nábřeží pomníkem Kryštofa Kolumba, který tam stojí na šedesátimetrovém sloupu a ukazuje směrem k Novému světu. Po stranách ulice vede běžná městská doprava, ale střed, asi dvacet metrů široký dlážděný pás, lemovaný po obou krajích vzrostlými platany, je pouze pro pěší. Navzájem se tu v obou směrech proplétají davy turistů i místních. Někteří prohlížejí pohlednice a různé přívěsky s motivy města, jiní posedávají v zahrádkách restaurací, ale všichni obdivují místní specialitu a tou jsou živé sochy. Jsou rozesety po celé dlouhé ulici. Na první pohled nepoznáte, že Pegas, Kolumbus, Elvis či Kleopatra, jsou živí lidé. Stojí nebo sedí na podstavci a dokud nehodíte do příslušné nádoby nějakou minci, nehnou brvou. Jakmile peníz zacinká, každá socha předvede nějakou činnost a dovolí vám se s ní vyfotografovat. Čím atraktivnější a vtipnější číslo, tím víc turistů, tím víc cinkajících mincí.
Asi v polovině ulice objevujeme po pravé straně za nenápadným průchodem úžasnou tržnici. Podle průvodce La Boqeria. Pod nádhernou vysokou klenbou z kovu a skla, připomínající nástupiště pražského Hlavního nádraží, je namačkané nepřeberné množství kiosků přeplněných ovocem, masem, rybami, uzeninami, vejci, medem, vínem, …
Všechno vystavené a upravené tak, že člověk neví kam se dřív dívat, co ochutnat, co koupit. Zvítězí ovocná šťáva přímo před námi vylisovaná z manga a zeleného melounu.
Po osvěžení překřížíme Ramblu na druhou stranu a za chvíli se ocitáme před Katedrálou, jednou z nejstarších staveb ve městě. Stavěla se od konce třináctého století až do poloviny patnáctého, ale dokončena byla až na začátku dvacátého století. V Barceloně ale nic neobvyklého. Konec konců, Sagrada Familia se také staví už stodvacet let a kdy bude dokončena nikdo neví. Od katedrály se propleteme několika úzkými uličkami gotické čtvrti zpět a pokračujeme pomalu až k přístavu. Před ním, na konci ulice je ohromný kruhový objezd v jehož středu se tyčí památník Kryštofa Kolumba.
Šedesátimetrovým sloupem vede schodiště, ale také výtah a z ochozu u mořeplavcových bot se můžete zahledět tam, kde se moře v mlhavém oparu vlévá do nebe a možná v té dálce uvidíte jak si splnit svůj sen tak, jako on.
Přímo před námi je přístav. V zálivu po levé straně kotví malé jachty a plachetnice. Kdysi mezi nimi byla i Kolumbova Santa Maria. Samozřejmě kopie, ale před několika lety vyhořela a tak je po ní jen prázdné místo u mola.
Malý přístav od velkého odděluje lávka pro pěší. Na jejím konci je velká budova. Jakési obchodní a kulturní centrum. Kromě multikina a spousty malých či větších obchodů je tady ohromné mořské akvárium. Vstupné není nejlacinější, ale zážitek stojí za to. Když procházíte proskleným tunelem a nad vámi a kolem vás zvolna plují žraloci, rejnoci, murény a spousta jiných velkých ryb, máte pocit, jako byste byli jedním z nich.
Když vyjdeme z akvária, posadíme se do křesílka u jedné z restaurací. Vychutnáváme si kávu a pozorujeme slunce, jak se pomalu odebírá tam, kam míří Kryštofův ukazováček.
„Měli bychom se zvednout, ať stihneme večeři,“ nerad ukončuji siestu.
Procházíme zpátky celou dlouhou ulicí, od moře vane příjemný vánek, který ochlazuje dlažbu a na chodnících začíná přibývat lidí.
„Až sem přijedeme příště, musíme se ubytovat ve městě, abychom poznali taky noční život,“ začínám plánovat budoucnost.
„Neřeš co bude příště, důležité je co bude teď. Kde je vchod do metra?“
„Stojíme před ním.“
Vchod do metra to sice byl, ale ne ten, kterým jsme vyšli. Díky mému vrozenému orientačnímu smyslu chvíli bloudíme podzemím, ale pak Ivana najde tu správnou barevnou čáru na podlaze a tak, po asi dvaceti minutách, jsme opět na nádraží Clot – Aragó a dokonce i na tom správném nástupišti.
Když pak náš vlak opustí tunel a vyjede na povrch, máme ještě poslední možnost se podívat na město, jak se nám vzdaluje, zahalené do zlatavého hávu zapadajícího slunce. Tak zas někdy. Adios Barcelona.
(KAJMANIÁDA 27. října 2009 )
Komentáře
Přehled komentářů
Zdravím Vás! Za 14 dní letíme s manželem na pár dnů do Barcelony. Mám už všechno nastudované, tak jsem se cítila při čtení vašeho cestopisu jako doma :). Doufám, že vše zvládneme včetně barcelonského metra. Přeji mnoho úspěchů (je radost si zase od Vás něco přečíst).
Re: Barcelona
(Petr štrunc, 3. 6. 2014 23:23)Jsem rád, že se vám má črta líbila. Měli bychom dokončit co jsme začali, ale nějak se mi nedaří s vámi spojit.
Barcelona
(Leona Peldová, 9. 3. 2013 15:45)