Šprty nikdo nemá rád. A není to snad ani tím, že jsou vždy připravení, vymydlení, mají naleštěné boty, pozapínané všechny knoflíky a odvádějí práci včas a bez chyb. Hlavní důvod bude nejspíš v tom, že jsou to suchaři. Prostě nemají šťávu. Jedním takovým sucharem, byl i pan Nováček. Pracoval, jak hrdě říkal, ve státní správě. Byl zástupcem zástupce vedoucího odboru a byl jím už dlouho. Přesto, že zadané úkoly plnil přesně a spolehlivě, přesto, že zákony, vyhlášky a nařízení znal, jako by je sám tvořil, přesto, že neznal dovolenou ani náhradní volno, přesto, že v práci byl první a poslední odcházel, kdykoliv se povyšovalo, byl jaksi opomenut. Ale to se mělo změnit. Zítra odchází do důchodu starý Kopřiva. Však už bylo načase. Přesluhoval víc než pět let. A navíc, pan Nováček má zítra narozeniny. Jestli teď nepovýší, tak už nikdy. Ráno vstal o hodinu dřív, zacvičil si, pak se osprchoval a oblékl si nové spodní prádlo. Skoro čtvrt hodiny stál před skříní a vybíral ten nejvhodnější oblek. V tomhle jsem se ženil. Říkal si v duchu s mírnou nostalgií. Ale asi bych se do něj nevešel. Tenhle bude lepší. A vytáhl tmavě modrý s jemným proužkem. Měl jsem ho na sobě vlastně jen jednou. No jo. Už to budou tři roky co jsme se rozváděli. Stejně nechápu co na něm viděla. Vždyť se mnou jí nic nechybělo. Měl pravdu. Nic jí nechybělo. Pan Nováček byl totiž to, čemu se říká vzorný manžel. Vařil, pral, žehlil, luxoval, prach utíral a každou chvíli přinesl své ženě květiny. Zpočátku jí to dělalo dobře, časem jí ale začal lézt na nervy, ale těšila ji závist kamarádek, které měly chlapy co doma nehnuli prstem a chodili na pivo a na fotbal. Když pak sama takového potkala, odstěhovala se k němu ze dne na den. Ráno bylo jak malované a pan Nováček měl chuť zpívat si s ptáky v parku. Povýšení, povýšení nad něj není, nad něj není. V kanceláři na stole srovnal psací potřeby podle velikosti a barev a protože do porady zbývalo skoro půl hodiny, stačil vyřídit dva spisy. Pak si před zrcadlem upravil kravatu a vydal se vstříc novým zítřkům. „Dámy a pánové,“ začal náměstek, „dnes je mezi námi poslední den náš milý kolega, poctivý a pracovitý úředník, pan Václav Kopřiva. Jménem vedení našeho úřadu, vám, pane Kopřivo, přeji mnoho let klidného a spokojeného důchodu.“ Pak otevřel aktovku a vytáhl z ní velkou obálku.
„A zde je pro vás dárek na rozloučenou.“ řekl a chystal se odejít. „Ještě jmenovat nástupce.“ šeptla náměstkovi sekretářka Jiřinka a pan Nováček zpozorněl. Teď to přijde. Konečně zadostiučinění za léta poctivé práce.
„Málem bych zapomněl,“ řekl náměstek, „nástupcem pana Kopřivy na místě vedoucího odboru jmenuji zde přítomného pana Krahulce. Děkuji a poradu končím.“
Kdyby Nováček neseděl, asi by upadl. Krahulec. Ten drzý spratek, který přišel před rokem ze školy a neumí napsat ani úřední dopis. To je konec. Nadosmrti zůstanu posledním poctivým volem po kterém se všichni svezou. Seděl v rohu a tupě zíral do zdi, zatímco ostatní odešli po své práci.
Kopřiva se chtěl ještě naposled rozloučit se svým stolem, ale ten již obsadil Krahulec a obklopen svými vrstevníky a bujarým veselím řešil cosi veledůležitého. Usedl tedy k Nováčkovu stolu. Tak copak jste mi to dali, řekl si a roztrhl velkou obálku. Vypadl z ní šek na deset tisíc korun. No vida. Za ním vyklouzla malá bleděmodrá obálka se žlutým nápisem FIRMA ÚŽAS. Nebyla zalepená. Kopřiva ji otevřel a vytáhl z ní kartičku ve stejných barvách.
POUKAZ NA TANDEMOVÝ SESKOK
platí pro jednu osobu.
uskuteční se 3. května ve 14 hod. na letišti TOČNÁ
Oni mě snad chtějí zabít, nebo co. Kopřiva strčil kartičku zpět do obálky a chystal se obojí roztrhat. Při tom pohybu ale zahlédl v Nováčkově kalendáři červeně zatržené dnešní datum a pod ním „ MÁM NAROZENINY“ a hlavou mu bleskl nápad. Vložil malou modrou obálku do větší, úřední a úhledným písmem na ni napsal: Vše nejlepší k narozeninám. Pak ji položil na stůl a odešel.
Když se Nováček vzpamatoval, učinil rozhodnutí. Musím dát výpověď. S takovou ostudou tady nemůžu zůstat. Zvedl se a šel ke svému stolu. Spatřil obálku a zvlhly mu oči. Nezapomněli na mě. Rozhlédl se po kanceláři, ale nikdo si jej nevšímal. Nechtějí mě přivést do rozpaků a tak dělají jakoby nic, pomyslel si a třesoucí se rukou otevřel to překvapení.
Panebože. Smluvili se na mě. Nováčkem projela vlna vzteku. Chtějí mě úplně zničit. Všichni vědí, že se bojím i na štaflích. Ne! Tady nebudu ani den. Hodil poukaz do koše, přitáhl si klávesnici a napsal: VÝPOVĚĎ.
Pak se zarazil, chvíli koukal na monitor a potom počítač vypnul. Žádnou výpověď. Skočím. Při mé smůle se mi neotevře padák. Pak budete všichni litovat, že jste mi dali takový Danajský dar. Ale už bude pozdě. Já budu rozmáznutý na zemi a vy všichni to budete mít do smrti před očima. Sáhl do koše pro modrou obálku, strčil ji do náprsní kapsy a šel domů.
Třetího května byla hned následující neděle. Nováček dorazil na letiště těsně po dvanácté, zaregistroval se a posadil se na lavičku tak, aby viděl každého kdo bude přicházet. Nepochyboval, že přijdou všichni. Každý musel dát aspoň tři stovky a to je na ty skrblíky dost, aby si to někdo nechal ujít. Opájel se představami, jak se chlapi hroutí a ženské hystericky ječí až se rozplácne před nimi na trávníku, že málem přeslechl, jak vyvolávají jeho jméno. Vyskočil a rozhlédl se. Žádná známá tvář. Nepřišli. Ani na mojí popravu nepřišli. Dobře vám tak. Zítra si to přečtete v novinách a budete litovat, že jste u toho nebyli.
Pohodil hrdě hlavou a vykročil k letadlu. Pozdravil se s instruktorem a sedl k okénku. Jak sílil řev motorů a vzdalovala se plocha letiště, klesalo Nováčkovo sebevědomí, vztek polevoval a křivda už nebyla tak hořká. Zato žaludek se svíral a srdce se mohlo strhat, jak pumpovalo.
„Tak jdeme na to.“ řekl instruktor a připoutal Nováčka k sobě.
