Zazvonil budík. Dalimil se převalil na bok, natáhl ruku, uchopil budík a otevřel oči. Ručičky ukazovaly 7.30.

      „To si snad ze mě děláš legraci, ne?“ řekl do prázdného pokoje. Sevřel budík v dlani a mrštil jím o zem. Ciferník odpadl, amputované ručičky šly každá svou vlastní cestou. „Tohle už mi víckrát nedělej,“ napomenul Dalimil strojek, z něhož vyhřezávala ozubená kolečka.

      Chvíli ležel a přemýšlel, z jakého důvodu by měl být v tuto nezvykle časnou hodinu při vědomí. Když mezi troskami snů, v nichž rozezlený lemur elektrickým holicím strojkem proháněl zelené devítiocasé kočky, začal rozpoznávat realitu, uvědomil si, že dnes se chtěl ucházet o zaměstnání, jež mu nepochybně bylo střiženo na míru.

      V novinách byl mezi vesměs nezáživnými nabídkami práce inzerát, jenž nabízel vysoké platové ohodnocení člověku schopnému, inteligentnímu, samostatně se rozhodujícímu, komunikativnímu, spolehlivému, příjemně vystupujícímu, dynamickému a flexibilnímu. Žádné nároky na kvalifikaci uvedeny nebyly, a přestože inzerát nepodával ani žádné informace o druhu a povaze práce, Dalimilovi bylo ihned jasné, že firma touží právě po něm.

      Vstal z postele, uvařil si kávu, ještě za horka ji naráz vypil a uháněl na autobus, který ho dopravil na adresu udanou v inzerátu, k mnohapatrové budově, v níž se měl konat            přijímací pohovor. Prosvištěl vrátnicí a takřka vylétl po schodech do sedmého patra. V místnosti byla dlouhá řada dívek, žen, mladíků i starců, takže Dalimil vzhledem k svému desetiminutovému zpoždění ihned ztratil veškeré naděje na nové zaměstnání. Podél řady se slídivě pohybovalo několik společensky oděných mužů,  rentgenovými pohledy zkoumali přítomné, jako by se rozmýšleli, z koho mají ostrými drápy a silným zobákem rvát poslední zbytky komunikativnosti, spolehlivosti, dynamičnosti a flexibility.

      „Právě po vás jsme toužili! Ostatní mohou jít, kam chtějí,“ vykřikl jeden ze supů poté, co Dalimil řekl: „Se omlouvám. Jsem dřív nemohl. Jsem si musel uvařit kávu.“ 

      Dalimil se cítil polichocen, ačkoli jakási snadnost jeho vítězství ho jemně nahlodávala. Do místnosti byl vpuštěn velký černý zlý pes a mocným zavrčením pomohl neúspěšným uchazečům o zaměstnání odejít, kam chtěli. Jeden ze společensky oděných mužů poté s Dalimilem osiřel uprostřed rozlehlé bílé a zcela prázdné místnosti. I pes se kamsi vytratil.

      „Tak vás tu vítám, pane… ehm…“ začal muž.

      „Dalimil.“

      „…pane Dalimile. Tady budete pracovat. Mé jméno je Vavřinec. Ale slyším jen na pane Vavřinče. Na pane Vavřinec nereaguji.“

      Dalimil se rozhlédl a podlomila se mu kolena. Když se zvedl ze země a oprášil si je, zeptal se: „A to tu nebudu mít žádný nábytek?“

      Vavřinec luskl prsty, zatleskal a zvolal: „Nábytek pro pana Dalimila!“

      Otevřely se dveře a do místnosti vpochodovalo několik pracovně oděných mužů s křeslem, stolem, malou skříní a rychlovarnou konvicí.

      „Toť vše, co budete ke své práci potřebovat,“ vysvětlil Vavřinec, poté co nosiči vše v místnosti umístili a odešli.

      Dalimil usoudil, že teď je vhodná chvíle se zeptat, co vlastně bude jeho prací, ale přece jen začal oklikou: „A já tu jako budu vařit z vody, nebo co?“

      „To také, ale především budete vařit kávičku,“ objasnil mu Vavřinec.

      Dalimil ztratil vědomí, pak je chvilku hledal, a když je našel, zaprotestoval: „A k čemu ta inteligence, komunikativnost a flexibilita? A jak  můžu vařit kafe, když tu není voda?“

      „Tak aby bylo jasno, pane Dalimile. Vy budete vařit kávičku, a to pro pana Hájka o patro výše. Pro vodu si dojdete na záchod – ten je na chodbě. A musíte být zcela flexibilní, protože pan Hájek má na každou kávičku jiné nároky. Podle nálady, a ta je v jeho případě obzvláště kolísavá až vrtošivá. Někdy chce kávičku slabší, jindy silnější, někdy požaduje tři kostky cukru, jindy žádnou. A očekává se od vás co nejvybranější vystupování, neboť tu kávičku budete panu Hájkovi také nosit.“

      „A smím se, pane Vavřinec, zeptat, co dělá pan Hájek tak důležitého, že si nemůže uvařit kávu sám?“

      Vavřinec neopověděl a oprašoval si klopu obleku.

      „A smím se, pane Vavřinče, zeptat, co dělá pan Hájek tak důležitého, že si nemůže uvařit kávu sám?“ opravil se Dalimil.

      „Jistěže smíte. Vaří kávičku pro pana Kosmase.“

      „A pan Kosmas?“

      „Toho asi brzy propustíme, protože neumí moc česky. Nicméně ten vaří kávičku pro pana Ámose.“

      „A je tu někdo, kdo kávičku nevaří?“

      Vavřinec chvíli váhal, zcela zbytečně si dlaní přihladil vlasy, k lebce přiléhající s dokonalostí koupací čepice, a pak pronesl zdrženlivě: „Ano, pánové, kteří pracují v nejvyšším patře. Nyní vás už ale opustím. Musím uvařit kávičku panu Balbínovi. Vy najdete vše potřebné v této skříni. Nádobí umývat nemusíte, ostatně tu ani nemáte dřez. Vždy použijte nový hrneček, pan Hájek to tak má rád. Ještě se tu zastaví paní Filipika a řekne vám, co a jak. A ne abyste si vařil kávičku pro sebe, od toho tady nejste. Automat na kávu najdete v přízemí.“

      Dalimil vařil kávičku již pátým rokem, když ho jednoho sychravého  odpoledne opět navštívil Vavřinec. Oznámil Dalimilovi, že za věrné služby mu firma splní jedno přání, pochopitelně bude-li to v jejích silách.

      Dalimil se dlouho  nerozmýšlel. „Přál bych si, aby mi sem někdo nosil kávičku. Pro sebe ji tady vařit nesmím, ani by mě to netěšilo, a káva z automatu mi nechutná. Tak by mi udělalo radost, kdyby mi ji zkrátka vařil někdo jiný, a přesně takovou, na jakou budu mít právě chuť a náladu. A pokaždé do nového hrnečku,“ pronesl Dalimil ostýchavě.

      „Staniž se,“ řekl Vavřinec.

      Za týden již Dalimilovi nosil kávičku pan Viktorín, jenž byl po obtížném pohovoru umístěn v šestém patře budovy.