Království
10. 1. 2013
V jednom nevelkém městě, v jednom rodinném domě, v jeho zelenobílé koupelně pozoroval asi čtyřicetiletý muž svou ženu, jejíž tělo bylo téměř zcela ponořeno ve vaně teplé vody, mezi kopci koupelové pěny s vůní jablek. Tyčil se nad ní jako strom, jakoby vyrůstal z toho místa, stál nad ní nachýlen s rozcuchanými vlasy, šlachovitýma rukama a podivným výrazem ve tváři, zatímco ona ležela tiše, nehnutě, odevzdaně, až bylo zřetelně slyšet, jak bublinky pěny praskají. Spala. Když se přiopila napustila si plnou vanu a obvykle v ní i usnula. Kdo spí - nezlobí, říkal si její muž a často si přál, ať v té vodě vydrží, jak to jen půjde. Kdyby nic jiného, aspoň mu po tu dobu nedělala scény, nemlátila s dveřmi, neslídila ani ho nijak neúkolovala. Děti neměli, nemohla je mít, a tak se vrhla na práci, a také prý kolem významného krku, tvrdilo se občas. Manažerka marketingu, půvabná paní inženýrka, vychytralá liška zrzavá, zrzunda kariéristka – různě se jí ve firmě říkalo. Pít přes míru začala, když jí před půl rokem majitel firmy, na popud své zhrzené manželky, dal výpověď pro nadbytečnost.
Výraz jejího muže se nezměnil, o něčem přemýšlel, o něčem jiném, než muži obvykle přemýšlí nad krásnou nahou ženou, o něčem důležitém, přímo životně důležitém. Přemýšlel, jestli se jeho manželka může v té vaně plné vody utopit.
Po chvíli, aniž by se jeho výraz významně změnil, se opatrně otočil, vyšel z koupelny a tiše za sebou zavřel dveře.
Měl teď asi hodinu a půl na to, aby stihl učinit vše, co potřeboval. Sešel po lakovaných betonových schodech vnitřkem domu do garáže, rozsvítil světlo, z poličky vzal starý klíč a odemkl oplechované dveře vedoucí do dílny. I tam rozsvítil. Místnost se zdála být poměrně malá, ale tento dojem způsobovalo obrovské množství nejrůznějších předmětů, které za léta nashromáždil. O každém z nich mohl říci, že se ho dotkl vlastníma rukama, některé i vyrobil. Na první pohled upoutaly pozornost ocelový ponk s těžkým červeným svěrákem s pootevřenými čelistmi, rozměrná dřevěná skříň, na níž byla velká lahev s obrovskou, v lihu naloženou cizokrajnou žábou, dubový stůl s nápadnými tmavými skvrnami a stará dřevěná židle, jejíž levé přední nohy se téměř dotýkal dřímající pytel nehašeného vápna. Nářadí v celé dílně bylo pečlivě srovnáno podle druhu a druhy pak podle velikosti. Jen veliká sekyra a rýč, které předevčírem přiostřil, ležely opřená o podstavec brusky.
Muž se pyšně rozhlédl po svém výsostném území. Zde vládl, zde panovaly jeho zákony. Konečně se pohnul, uklidil sekyru k jejím menším sestřičkám, rýč dal k jejím příbuzným - lopatám a otevřel skříň. Uvnitř ní byly ve dvou řadách vysoké šuplíky s bílými, označenými štítky. Věděl přesně, co je uvnitř, usmál se proto, pak se sklonil k tomu nejspodnějšímu, vysunul ho a vyňal z něj černý igelitový pytel, latexové rukavice, provaz, několik skalpelů a ostrý nůž. Všechno to pečlivě poskládal na dřevěný stůl. Mohl pomalu začít.
O dvacet pět minut později mu zapípal budík na hodinkách. Protáhl si záda, vstal ze židle, vystoupal po schodech do patra a potichu pootevřel dveře koupelny. Ještě spala. Vstoupil dovnitř. Pěna mezitím téměř opadala a pod hladinou se objevil její zrzavý klín, který mu kdysi nastavovala s nevýslovnou rozkoší. Matně si vzpomněl, jak ji vzrušovalo, když jí rukou čechral ty zrzavé chloupky a jak při tom to vzrušení přecházelo na něj. Opatrně sáhl rukou do vany. Voda byla ještě teplá, ale její teplota citelně klesla. Ani se jí nedotkl. Lehce vyhákl sprchu a vložil ji pod hladinu. Nastavil na termostatické baterii o něco vyšší teplotu vody, než jaká byla ve vaně, pootevřel trochu přívod vody a vzápětí také pootevřel automatickou výpust vody. Přítok teplé vody se tak v podstatě rovnal jejímu odtoku. Dalo mu dost práce, než na to před několika měsíci přišel a než se vše naučil správně nastavovat.
Takhle ještě vydrží, naposledy to byla skoro půl druhá hodina, pomyslel si s uspokojením utíraje si mokré ruce do velké bílé osušky. Ještě než odešel, raději nastavil ventil na radiátoru na vyšší teplotu.
Spokojeně sešel do dílny a pokračoval v díle.
Uběhlo sotva dvacet minut. Měl pocit, jakoby shora něco zaslechl. Vstal ze židle a šouravým krokem se vydal opět do patra. Opatrně otevřel dveře koupelny. V koupelně bylo příjemné teplo. Hlavice sprchy stále dlela pod hladinou a voda měla příjemnou teplotu. Vana ale byla jinak prázdná. Konečně si všiml mokrých stop na dlaždičkách. Šel se podívat do ložnice, ale nenašel ji tam. Nenašel ji ani v kuchyni.
Zdál se jí hrozný sen. Něco velkého jí leželo na hlavě, celou ji to pokrývalo, nemohla to odsunout, nějaká obrovská křídla, ze kterých začala crčet krev, už to nebyla křídla, byla to mokrá hlína.
Probudila se. Tlumeně vykřikla. Neviděla. Něco jí leželo na hlavě, zoufale to strhla rukou. Chviličku nechápala, co se stalo, ale když se podívala, co drží v ruce, musela se zasmát. Její ruka svírala velkou bílou osušku, která sklouzla ze šňůry nad vanou. Vstala z vody a cítila, že se jí trochu motá hlava. Sáhla po ručníku, rychle se utřela, hodila na sebe fialový župan a vklouzala do měkkých trepek. Na zemi vedle koše na prádlo se povalovaly mužovy trenýrky. Dostala vztek. Švihla s nimi do koše, práskla dveřmi a rázně vykročila z koupelny. Napadlo jí, že asi bude v garáži, protože říkal, že musí opravit startér u dodávky. Normálně tam nechodila, ale ty trenýrky mu dá sežrat. Sešla dolů. V garáži se svítilo a svítilo se také v dílně. Náhle ucítila povědomý zápach a vzápětí, skrz podlouhlé okno zazděné mezi garáží a dílnou, zahlédla, jak se její manžel blíží k oplechovaným dveřím. Jen tak tak se ukryla za starou dodávku. Prošel kolem ní a zmizel za ohybem schodů.
Vyšla ze svého úkrytu a teprve teď si povšimla krvavé stopy u dveří dodávky. Začalo jí to do sebe zapadat. V dílně se její podezření potvrdilo. Ve velkém hrnci na elektrickém vařiči se vařila voda a v ní byly nějaké kosti se zbytky masa. Pod stolem ležel černý pytel s kusy masa a vnitřnostmi a na dřevěném stole pak zkrvavený nůž a láhev s nějakou chemikálií. A také liščí kožka připravená k preparování.
Zvedl se jí žaludek. Připotácela se ke skříni. V povysunutém šuplíku spatřila vybělené zvířecí kostry s latinskými popisky.
"Ty dobytku," zakvílela. " Tak ty s těma úchylárnama nepřestaneš? Ty budeš litovat, že ses vůbec narodil."
Rozhlédla se po místnosti. Její zrak padl na velkou sekyru.
Když uslyšel zdola rány, okamžitě ho napadlo, kde je teď jeho manželka. Běžel po schodech jako šílený. Rány se ozývaly z dílny a do toho vřeštěla jeho žena jako smyslů zbavená.
"Ty dobytku, kolikrát jsem ti říkala, že to doma dělat nebudeš. Ale tobě to nestačí říct jednou, tobě se to prostě musí vysvětlit názorně."
Chtěl dovnitř, ale dveře byly zamčené.
"Ty kurvo zkurvená, já tě zabiju," křičel pln zoufalství a nenávisti, když oknem mezi garáží a dílnou bezmocně sledoval, jak jeho manželka ničí to, čím v poslední době žil. Nikdy jí tak předtím neřekl, nesnášet ji dovedl potichu, ale když dupala po kostřičkách havrana, sojky a potkana, když roztínala preparovaná těla lasičky, myši i sysla, cítil bolest, jako by dupala po něm samém. Zkoušel vyrazit oplechované dveře, ale nešlo to. Proniknout oknem složeným z tabulek skla vsazených do ocelových profilů také nešlo. Palice, napadlo ho. Rychle ven do kůlny a hned zase zpátky.
Rány ustaly. Bylo po bitvě. Žena celá zadýchaná opírala se o sekyru, kolem sebe zbytky poražené armády svého úhlavního nepřítele. Rozhlédla se s uspokojením vítěze kolem. Když ale její pohled padnul na skříň, opět se zasmušila. Velká tlustá žába naložená ve své posmrtné lázni jakoby se jí vysmívala.
"Tak ty chceš taky?" zeptala se žáby.
Žába neodpověděla.
Už už chtěla žábu praštit sekerou, když se zarazila. Tu sklenici rozbije přímo před ním. To bude to pravé finále. Na skříň ale nedosáhla. Přistavila si starou židli, které chyběl po zásahu sekerou kus opěradla.
Ještě kousek a mám tě. Musela na špičky. Konečně na ni dosáhla. Náhle se ozvalo křupnutí, jak se vylomila jedna z nohou staré židle. Žena se zapotácela, marně se pokoušejíc udržet rovnováhu. Padala i se sklenicí se žábou nad hlavou, padala dozadu na tvrdou podlahu na překocený ocelový ponk.
Byl zpátky. Překvapilo ho ticho. Hrozné ticho. Nahlédl oknen dovnitř. Spatřil jak jeho manželka leží nehnutě v troskách. Sama byla troska. A on také. Celý jeho život byl v troskách.
"Prosím, Ríšo, pomoz mi," ozvalo se. Plakala.
Chodil po garáži sem a tam, zacpával si uši a hrozně se chvěl. Dva hlasy se v něm rvaly. Rvaly se o to, co v něm ještě zbylo.
Najednou se zastavil, znovu popadl palici, rozmáchl se a vší silou udeřil do zamčených dveří.
II.
Za necelé dva roky po této události pozoroval v té samé koupelně asi dvaačtyřicetiletý muž svou ženu, jejíž tělo bylo téměř zcela ponořeno ve vaně teplé vody mezi kopci koupelové pěny s vůní jablek. Tyčil se nad ní jako strom, jakoby vyrůstal z toho místa, stál nad ní nachýlen s rozcuchanými vlasy, šlachovitýma rukama a podivným výrazem ve tváři, zatímco ona ležela tiše, nehnutě, odevzdaně, až bylo zřetelně slyšet, jak bublinky pěny praskají. Spala.
Vypadala stále půvabně.
Konečně se probudila.
"Ahoj, Ríšo," řekla rozespale.
"Ahoj, Ivo," odpověděl něžně.
"Jak to dneska šlo?" zeptala se.
"No, ten výr mi dal zabrat, ale už ho budu mít hotovýho. Objednala jsi ten peroxid?"
"Jo, jasně a přišla objednávka od muzea na tu vačici," odvětila.
Díval se na ní a rukou čeřil hladinu nad jejím klínem a tu a tam se dotknul jejích chloupků.
" Tak už mě vytáhni z tý vody," řekla kočkovitě a vztáhla k němu mokré ruce.
Zvedl ji jako pírko. Ani ji neutíral. Měl rád, když byla mokrá. Cestou do ložnice minuli invalidní vozík. Cestou do ložnice si připadala jako královna.
(KAJMANIÁDA 25. května 2010)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
