Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství Brunšova

27. 3. 2013

 

Všechny prázdniny jsem se svými sourozenci trávila u prarodičů z maminčiny strany ve Všenorech nedaleko Prahy. Vedlejší dobřichovická čtvrť Brunšov byla oblíbeným cílem procházek celé naší rodiny. Jako malou mě tam v kočárku vozila máma. Později jsme si s babičkou a mými sourozenci v letních nedělních odpoledních pochutnávali na zmrzlině v penzionu Stejskal. Ještě později jsem brunšovské vily z konce 19. a první poloviny 20. století obdivovala s manželem. Ovšem už bez zmrzliny, protože ve zrušeném penzionu Stejskal byl zřízen domov důchodců. Brunšovská zástavba nás okouzlovala zašlou slávou romantických vil uprostřed velkých zahrad. Bohužel, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byly již vily poněkud omšelé a zahrady zpustlé. Jak jinak, vždyť objekty navrhované význačnými architekty a stylově zařízené, byly rozděleny na malé byty. Ty byly přiděleny rodinám z městyse Dobřichovice. Ostatně stejně, jako tomu bylo ve vilách všenorských, potažmo i v naší Jitřence. Na Brunšov jsme zavítali znovu až někdy kolem roku 2010. Překvapilo nás, že vily byly již ze značné části  opravené a zahrady udržované. Co nás ale překvapilo mnohem víc, to byly tabule naučné stezky na některých nemovitostech. Zde byla uvedena jména známých osobností, které tyto objekty obývaly v minulosti. Že ve vilách museli bydlet bohatí a vlivní lidé předminulého a minulého století, to nám bylo vždycky jasné. Ale o koho by se mohlo jednat, to jsme netušili. Mně utkvěl v paměti jen penzion Stejskal, zmrzlinu tam totiž mívali báječnou. Nyní jsme najednou viděli na jedné z vil cedulku se jménem generál Pellé. A vida, tady je cedulka se jménem F. X. Šaldy, tady zase žil generál Jan Syrový, který po válce tak nešťastně dopadl. Letos v lednu jsme se s manželem a s mojí devětaosmdesátiletou maminkou vypravili do údolí Berounky zcela cíleně. Manžel totiž objevil v tisku zprávičku o výstavě Dobřichovice v architektuře konce 19. a první poloviny 20. století, která potrvá do konce března 2013 v dobřichovickém zámku, v průběhu roku by měla vyjít i v knižní podobě. Tady jsme díky fotografiím, původním stavebním plánům a popiskům k jednotlivým objektům, dokonale uspokojili svou zvědavost. Popis architektonické historie včetně připomínky jednotlivých stavebníků nás přenesl do doby největší slávy rezidenční čtvrti. Defiloval před námi styl klasicistní, historizující, novorenesanční, ale i secesní a funkcionalistický. Autořistavebních návrhů - architekti zvučných jmen - si nezadají s postavením majitelů. Již jsem zmínila generála Pellé, F. X. Šaldu a generála Syrového. Vyskytují se zde ale i jména význačných pražských lékařů, profesorů, odborového rady ministerstva sociální a zdravotní správy, vrchního ředitele zemské banky, právníků, továrníků, ale i poněkud nesourodě působícího stavebníka - hajného Cicvárka. Přestože se ve výstavní síni netopilo, prošli jsme si panel po panelu opakovaně. Pak jsme se odebrali do restaurace Zámecký had, která se nachází v patře hned nad výstavní síní. Tady jsme si pochutnali si na skvělém espressu a sdělovali si zážitky z výstavy. Máma vzpomínala na všenorského architekta a stavitele Čečelína, který za první republiky často sedával na terase naší vily Jitřenky. Byl zapáleným Sokolem, stejně jako moji prarodiče. Tentýž architekt a stavitel postavil těsně před válkou ve Všenorech dům i mým prarodičům z tátovy strany. Jméno Čečelín bylo v rodině často zmiňováno, netušila jsem ovšem, že se s ním setkám zde na výstavě. Vypracoval totiž projekt pozdně funkcionalistické vily z válečné doby na Brunšově. Díky Čečelínovi se náš hovor stočil i na vily ve Všenorech. Manžel mezitím nahlížel do knihy „Dobřichovice“ od Václava Kratochvíla z roku 2006, která je v restauraci k dispozici. Některé zajímavosti nám pak citoval. Mne zaujaly mimo jiné dvě. V objektech na Brunšově, které z valné části původně sloužily jako letní vily, nebyly v době realizace koupelny. Nebyly přece zapotřebí, vždyť tady byla Berounka! A to jsem si myslela, že můj pradědeček, který si nechal postavit vilu Jitřenku rovněž bez koupelny, byl v tomto ohledu výjimkou. Druhá zajímavost byla podle mého názoru méně úsměvná. Okrašlovací spolek, kde se sdružovali obyvatelé pravého břehu Berounky, nepřijímal Němce. Cílem bylo zabezpečit, aby do lepší brunšovské společnosti nepronikli němečtí Židé. Vzhledem k tomu, že tito nebyli členy Okrašlovacího spolku, neměli ani přístup na pravobřežní tenisové kurty a plovárnu. Byli snad brunšovské význačné osobnosti tehdejšího kulturního, vědeckého a podnikatelského prostředí antisemity? Nebo považovali za přijatelné jen Židy s českými kořeny?
Předsevzali jsme si, že jakmile opadnou mrazy a sníh, uděláme si vlastivědnou procházku přímo v plenéru a jednotlivé vily si - po kolikáté už? - prohlédneme in natura. Tentokrát, díky podnětné výstavě v dobřichovickém zámku, nebudou osudy řady z nich pro nás neznámé. Procházku musíme uskutečnit co nejdříve, než listí zakryje průhledy do zahrad!   
 

dscn7757.jpgdscn7732.jpgdscn7755.jpgdscn7734.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář