Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo to neviděl a nezažil, nepochopí

7. 4. 2013

 

 
 
Naše máma byla v mládí velká sokolka, stejně jako její maminka a otec. Jako dorostenka cvičila na Strahově na sletu v roce 1938 a často nám, svým čtyřem dětem, o tom s velkým nadšením vyprávěla. Taky o cestě do Francie, kam ještě jako dítě jela s župou sokolskou a seznámila se tam s náčelnicí Československé obce sokolské Marií Provazníkovou. Ale vyprávěla nám i o tom, že nejprve
v roce 1938 a pak po roce 1948 byl se vším konec a sokolská myšlenka v Československu usnula. Svoje vzpomínky uzavírala slovy, která jsme často slyšely i při různých jiných příležitostech. „Děti, nikde neříkejte, co se doma povídá. Nebo nás všechny zavřou!“
Oba moji rodiče se dožili toho, v co už ani nedoufali, listopadu 1989. A hned v roce 1994 se konal
XII. Všesokolský slet po šestačtyřicetileté přestávce opět v Praze. Na něm naše máma nemohla chybět, ovšem už ne coby cvičenka. Z průvodu přišla nadšená a celá ubrečená radostí a dojetím. „To si nedovedete představit, jaká to byla nádhera. Pochodovali tam bratři a sestry nejen od nás, ale z celého světa. Všude zněly tradiční sokolské pochody. To bylo slávy, ani se to nedá vypovědět! Měli jste jít se mnou, přišli jste o moc, to mi věřte.“
Máma nevynechala ani další slety, v roce 2000, pak v roce 2006. Opět jsme ji nikdo nedoprovodili. „Asi jsem vás k sokolské myšlence dostatečně nevychovávala a teď to mám,“ posteskla si.
Letos v červenci bude mámě osmaosmdesát let a na slet se opět chystala. Předtím ovšem ještě absolvovala týdenní pobyt na Mallorce. Vydala se tam se dvěma svými bývalými spolužačkami z gymnázia. Termín zájezdu vybírala tak, aby se vrátila dříve, než začne slet. Už několik týdnů předem mě vyzývala, „Marcelko, pojď se mnou tentokrát sledovat průvod aspoň ty. Příští slet už mi bude devadesát čtyři, to už se třeba budu koukat jen na televizi.“ Nechala jsem se přemluvit, hlavně jsem měla strach, aby se jí něco nestalo.
Máma se z Mallorky vrátila v sobotu večer a zahájení XV. sletu se konalo hned den nato. Praha byla rozpálená vedrem. „Mámo, měj rozum. Zítra má být ještě větší vedro, v televizi to bude taky krásné, uvidíš.“ Naše maminka byla ovšem vždycky umíněná a pro co se rozhodla, to taky učinila. „Ne, já přece jenom půjdu, už se moc těším! Vždyť to je letos sto padesát let od vzniku Sokola, tam nemůžu chybět. Jdeš se mnou, tak jaképak strachy.“ V neděli 1. 7. jsme měly sraz v deset hodin u Národního divadla, kde máma vždy od revoluce sledovala sletové průvody. „Tam dobře uvidíme, mám to už vyzkoušené,“ prohlásila.
U Národního divadla jsem hned objevila paní Adinu, o osm let mladší máminu kamarádku ze Všenor. „Tak jsem tady a tvoje maminka nikde!“ V tom už jsme ji ale spatřily. V letním kloboučku s modrou mašlí, z Mallorky opálená, opírala se o hůl a spěchala k nám. Obě dámy se zklamaně shodly na tom, že diváků na chodnících je daleko méně než při minulých sletech. Ale vtom jsme uslyšely první sokolský pochod. Průvod se blížil a zklamání obou vystřídaly slzy dojetí.
A pak už to šlo ráz naráz. Vpředu osvětlené policejní motocykly a pěší policisté, kteří průvodu zajišťovali volnou cestu. Pak už první sokolové v cvičebních úborech s praporem naležato. Za nimi sokolové a sokolky v sokolských krojích. Ženy v béžových kostýmech a baretech, muži v oblecích téže barvy, červených košilích a s čapkou na hlavě. Máma i Adina volají „Nazdar“ a mávají bílými kapesníčky. Vtom je procházející sokolové berou mezi sebe a já je fotím. Nedají jinak a musím se taky se sokoly nechat vyfotografovat. Rozhodně mi to nevadí, naopak, cítím se být poctěna. I já začínám propadat všeobecnému nadšení. Na ženy, tentokrát v bílých šatech s červenými lemy a červenými šátky ve vlasech, už taky volám spolu s ostatními sokolský pozdrav „Nazdar!“. 
Vybavuje se mi fotografie naší babičky s účesem zvaným bubikopf, oblečené v tomhle bíločerveném sokolském úboru. Často nám při prohlížení alba vyprávěla, že to je slavnostní kroj z doby ještě před válkou.
Moje euforie stoupá, když zahlédnu první zahraniční sokolskou delegaci. Americký sokol s vlajkami sokolskými i malými americkými vlaječkami. Staří, mladí i malí. Muži s obřími dvojitými kruhy.
Komunisté potlačili sokolské hnutí u nás. Tradice sokolských sletů však pokračovala ve svobodných demokratických zemích světa. Všude tam, kde se usadili Češi v dobách dávných i nedávno minulých. Poslední zahraniční sokolský slet se konal v roce 1990 v Paříži. Dnes vítám spolu s ostatními diváky procházející zahraniční sokoly. Po amerických kanadské, australské, rakouské, švýcarské, francouzské, polské, bulharské, dánské, slovenské, srbské, ruské, ukrajinské, slovinské, německé, lužickosrbské. V čele mnichovských jdou muži s basou. Hudby jednotlivých zemí hrají do pochodu, průvod zpívá a my s ním. Okolostojících je stále víc a jsou stále nadšenější. Dávám se do řeči s paní asi mého věku. Její rodiče již nežijí, ale také to byli velcí sokolové. Na slety nyní chodí místo nich ona. Společně vítáme župy české ze všech koutů naší republiky. Za všechny jmenuji alespoň župu Jungmannovu. K ní patřili mimo jiné i sokolové ze Všenor, kde cvičila i má maminka a její rodiče.
Přes horko, které v tuto neděli panovalo, máma všechno vydržela. Jen na chvíli si sedla na schody a sledovala průvod vsedě. Upozorňovala mě na nejstarší pány v průvodu. „To budou určitě bývalí dorostenci, kteří stejně jako já cvičili na sletu v roce 1938!“
Maminka se bojí, aby se u nás sokolské hnutí udrželo. Mírnila jsem její obavy. Viděly jsme přece v průvodu cvičence ze všech koutů naší republiky. Nebyli to jen staří lidé, ale i mládež a děti. A viděly jsme taky ty odhodlané muže a ženy z České obce sokolské, kteří v sokolských krojích pochodovali v předních řadách průvodu. Budeme jim držet palce.
Jsem ráda, že jsem maminku doprovodila. To nadšení všude kolem zasáhlo i mě. Souhlasím se slovy televizního reportéra, který o sokolském průvodu prohlásil: „Kdo to neviděl a nezažil, nepochopí.“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář