Jdi na obsah Jdi na menu
 


Děti

15. 6. 2012

Jak se říká, děti jsou požehnáním rodičů a měly by všem přinášet jen a jen radost. Ze své zkušenosti vím, že nám dokáží připravit nejednu horkou chvilku, zvlášť, pokud se něco stane na veřejnosti a neměly by to slyšet cizí uši.

Když mému bratrovi byly asi čtyři roky, jeli jsme s maminkou tramvají. Najednou se bratr zadíval na plakátek vylepený na okénku a nahlas se zeptal, ,,Proč, se ten Zápotocký tak blbě šklebí?“. Maminka zůstala jako opařená, chytila brášku za ruku a celá rudá začala vysvětlovat.  ,,Pepíčku to není náš pan soudruh prezident, to je slavný soudruh běžec Zátopek, a šklebí se tak proto, že už mu došel dech!“. Na nejbližší zastávce jsme rychle vystoupili a maminka se s hrůzou v očích rozhlížela, jestli za námi někdo nejde a neudá nás na policii. Tehdy se psal rok 1954. Nebyla to nejlehčí doba, a „ucho Kremlu“ bylo všude.

Podobných trapasů jsem v životě zažila mnoho. Jednak se svými dětmi a také s vnoučaty. Jak odpovědět dětem na všetečné otázky typu: ,,A indiáni si také sedí na vejcích?, ,,Že nám zase nevyjíš lednici? Maminka říká, aby nám vůbec něco zbylo!“, ,,Jak jsi nás mohl zplodit, když jsi byl tak chytrý, a my jsme tak blbý!“.

Po čtyřiceti letech se vlastně nic nemění. Děti jsou děti, a i když je už jiná doba, tak upřímnost a nevinnost je jim stále vlastní. Vnučka s vnoučkem dostali roupy. A proto je nutno přeléčit celou rodinu. Lék, který se nejčastěji užívá ve formě sirupu, samozřejmě dětem nechutná a brání se tomu. A tak babička rozhodla, že tatínek půjde příkladem. „Stejně má moc roupů a potřebuje se zklidnit.“ Děti jásaly, a když tatínek přišel domů, nesly lék a komentovaly to: „Babička rozhodla, že se proléčíš první, protože máš stejně moc roupů. ….a tati, jak je máš velké - asi tak metr?“. Kdyby oči mohly zabíjet určitě by tchýně nebyla mezi námi. No, děti jsou kořením života a někdy to umí pěkně opepřit.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář