Paní Irena Tausingerová patří k těm autorům, kteří se potkali s láskou na první pohled.  Aby bylo jasno (abych využil výše uvedeného titulu), opakuji, že se jedná o autorku, a zdůrazňuji, že láskou zahořela literárním žánrem jménem fejeton. Co je ještě podstatnější, láska je to obapolná a od té doby, co se paní Irena v Daru slova nadšeně upsala fejetonu, stále trvá.

      Fejetonu se autorka tedy věnuje už několik let, a na její tvorbě je to znát. Osvojila si potřebné žánrové náležitosti, tvůrčí fejetonové prostředky,  instrumenty i povahu, a vládne jimi s příznačnou lehkostí. Oba fejetony jsou také vyvážené, nerozkolísané, uměřené, společný je jim i jazyk a styl, nezaměnitelná tvůrčí osobitost, k níž se paní Irena časem dopracovala. Proto mi nic nebrání, abych oba dva texty lektoroval společně.      

      O dispozicích jazyka a stylu autorčiných fejetonů uvedu několik příkladů. Řeč fejetonu, jak je pro tento žánr typické, tvoří především řeč autorská, fejetonista vtipným, někdy až humorným způsobem vypráví, popisuje, vysvětluje, upozorňuje apod., případně dodává řečí nevlastní přímou či polopřímou. Bez přímé řeči se čtenář asi obejde, svým způsobem ji ostatně připomíná řeč autorská. To ovšem neznamená, že by u fejetonu byla přímá řeč v nějaké  klatbě, že by porušovala žánrové zásady, principy či charakter. Ba právě naopak ­– paní Irena ve fejetonu (Aby bylo jasno) ukazuje, že je to příjemné vypravěčské zpestření.

      Fejeton vždy zpestří také metafory. Autorka užívá např. personifikace, případně antropomorfizace, zosobnění. Naše autorka to pěkně předvedla např. v Úbytku ročních dob (cituji): Vstávání do ranního šera  se nezamlouvá ani  slunci, občas mrzutě vykoukne, a když vidí to nevlídné počasí, hned zase zmizí a jde svítit někam jinam.  (Konec  citátu.)

     Ve  fejetonu  Aby bylo jasno mě paní Irena potěšila mimo  jiné pointou, a  hlavně  tím,  jak  promyšleně   a   nápaditě  je  připravena. Po celou  dobu autorka vypráví o biligvnosti svých rodičů, aniž slůvkem prozradí jejich rodný jazyk. Učiní tak až na samém konci textu, a je to opravdu jen jedno slůvko: Rumunsky. Jediné slovo, a stačí to na celou pointu!

    Jak patrno, s pointou si autorka poradit umí, ale fejetonu ji přitom nevnucuje,  když to není nutné, když je vhodnější jiné zakončení textu. Tak je tomu ve fejetonu Aby bylo jasno.  Není ovšem lhostejné, čím a jak se text uzavře. Až do posledního písmene musí syžet respektovat logiku a kompozici, tedy jisté nároky. Fejeton končí zvoláním autorčiny holčičky: „A kdo si takovou pitomost vymyslel?“ Formálně je to závěr bezpochyby efektní, ale přesto se nemůžeme zbavit pocitu, jako by tu ještě cosi chybělo, jako by něco mělo být ještě dosloveno. Tento pocit je oprávněný. „Komentář“ naší dívenky má dětský půvab, ale to samo o sobě asi nestačí. Obecně vzato sama váha poslední věty vyžaduje víc než fejetonovou ozdůbku, sice půvabnou, milou, ale i trochu zavádějící. V poslední větě už není moc času ani místa. Musí pádně, stručně, neúchylně mířit do černého. K tomu ale je třeba především terče, tj. téma, podstatu problému. A nemusí to vždy být pointa, jak už zkraje řečeno...

      Zajisté vám došlo, že o závěru fejetonu jsem hovořil spíše o přednášce tvůrčího psaní než o lektorském posudku, spíše  o doporučení než o výtku k fejetonům paní Ireny. A přímo bych autorce hrubě křivdil, kdybych ji peskoval zásadními nedostatky, vážnými problémy. Znovu konstatuji, že za těch pár let od Daru slova pana Irena ve fejetonu učinila značný pokrok.

      Netvrdím, že na obou fejetonech mi až přechází zrak z křišťálově průzračného jazyka, stylu  či gramatiky, a když se v  křišťálu objeví sebemenší kaz, nemohu nad tím mávnout rukou. Na rozdíl od skla se dá průzračnost literárního textu opravit, a tak nad oběma rukopisy sice ani nadále nemohu mávnout rukou, ale také nemusím karatelsky zdvihat prst. Ve srovnání s celkem obou zdařilých fejetonů se jedná o vskutku drobné nedostatky, nanejvýš v úrovni korektury.

      A tak důvodně soudím, že nastal čas, aby paní Irena pokročila i k větším literárním žánrům – k črtě a k povídce. Přinejmenším by se o to měla pokusit. Vydat se na cesty k tvůrčím obzorům za to vždy stojí!

                                                                                                                                       Mgr. Jiří Polák