Zatímco jazyk znuděně pátral mezi zuby po zbytcích fíků, jeho holohlavému majiteli náhle cosi zasvištělo těsně kolem levého ucha. Ten ani nemrknul. Dal si chvíli na čas a pak provedl pomalý obrat o 180 ^O. Před sebou spatřil kudrnatého mladíka malého vzrůstu a vyděšeného pohledu, který právě něco vytahoval z tobolky zavěšené u pasu. Co mi to sem přišlo za nedochůdče, řekl si v duchu Goliáš (neboť on to byl). V příštím okamžiku se zopakovala scéna s letícím předmětem, který však obrovu hlavu opět minul.

            „Máš problém, trpajzlíku?“

            „Neříkej mi tak!“ vykřikl ublíženecky intonovanou fistulí David (neboť on to byl) a znovu hrábnul do mošničky. Vzápětí se otočil, prakem zatočil. Goliáš před sebe pohotově vztáhl ruku a letící oblázek snadno chytil. A dobře udělal – kámen mu totiž tentokrát mířil přímo mezi oči.

            „Dobrý!“ ocenil Goliáš Davidův třetí vrhačský pokus a jakoby náhodou sevřel ruku v pěst, z níž se mu vzápětí sypal písek.

            „Hele, nejseš náhodou Žid?“

            David bezděčně přikývnul.

            „Tak proč tu tak blbneš a nevěnuješ se radši kšeftování? To by ti teda rozhodně šlo líp.“

            Vykolejený David zmateně couvnul, ale zakopl a padl na záda. Už celkem zbytečně šátral v tobolce. Že já blbec jsem si jich nevzal víc, pomyslel si. Za to můžou ti omezenci z Velké rady. Prý: tři ti budou bohatě stačit, toho samolibého svalnatce stejně vyřídíš první ranou, uvidíš. Kecálisti chytrý! Zoufale, leč marně se snažil vybavit si plán B. Bodejť – žádný neexistoval.

            „A helemese, mladýmu pánovi došla munice, co?“ konstatoval ironicky, ale přece jen nijak zvlášť posměšně Goliáš. Ten mrňous mu totiž kdoví proč něčím imponoval. Pak si také on sáhl do kapsy. Tak, a je to tady, blesklo Davidovi hlavou. Teď mě odpraví jako ovci a nejen můj život, ale i slíbená odměna jsou v háji. Goliáš vytáhl menší plachtu a počal si otírat čelo.

            „Kurevský vedro...“ posteskl si a přemístil kapesník na svou býčí šíji. Pot se z něho přímo řinul. Tetelení rozpáleného vzduchu dosáhlo vrcholu. Těsně nad obzorem se na protilehlých stranách objevily fatamorgány dvou sešikovaných, v záloze čekajících vojsk.

            „Ty naši šéfíci nemaj rozum, vždyť to není normální poslat nás na sebe v pravý poledne. To nemohlo počkat do večera,“ pokračoval „až bude snesitelnějších řekněme třicet pětatřicet stupňů? Kdo má za tak nelidskejch podmínek bojovat?!“

            Dosud bezmocně ležící David souhlasně zamručel a poněvadž vycítil obrat k lepšímu, pokoušel se vstát. Ruka mu přitom zajela do písku, načež z něj vytáhl oblý, pěkně ohlazený valoun. Ten se v paprscích nadhlavníkového slunce oslnivě zablyštěl.

            „Ukaž, co to máš?“ sklonil se zvědavě Goliáš. „Chlape mizerná, vždyť je to zlato! No jasně, na tyhle věcičky máte vy Židi holt štěstí.“ Zálibně si nečekaný nález prohlížel. „Hele, to by se mělo zapít. Stejně mám děsnou žízeň a ty na tom určitě nejsi líp. Vím o jedný prima čtyřce kousek vocaď, U Bídných Filištínů se jí říká, ale pivo tam maj fakt docela chutný a slušně vychlazený,“ pomáhal Davidovi na nohy. „Co ty na to?“

            „Tak jo,“ oprašoval se David, potěšen, že se pro něj situace, ještě před chvílí tak prekérní, nakonec vyvrbila příznivě. Hm, ten hromotluk sice mluví jako halama, ale jinak je docela fajn. Co proti němu vlastně ta velerada má? Vytřepal si z haleny písek a pak se oba vydali do vysněného ráje...

            Dokonale utajené setkání několika vysoce postavených představitelů obou zainteresovaných stran bylo narychlo svoláno už třetí den poté, co se neukázal ani jeden z jimi obeslaných bojovníků. Rozčílení přítomných delegátů nabývalo na intenzitě. První se ujal slova Filištín.

            „Ten zrádce!“ zahřímal na adresu Goliáše.

            „Ten vejtaha!“ vykřikl v neprospěch Davida Izraelita.

            V zápětí to v auditoriu vybuchlo: „Co budeme dělat? Tolik příprav to stálo a teď by všechno naše úsilí mělo přijít vniveč jenom kvůli těm dvěma srá...“

            „Ale no tak, pánové, važte slova!“ vpadl ještě včas do tohoto poněkud nekorektního výrazu jeden z ministrů války.„Klid.Řešme věc bez negativních emocí. Měl bych konstruktivní návrh.“

            „Zkrať to!“ vypískl svým filantropickým tenorkem ministr míru, kterého však jako vždy nebral nikdo vážně.

Také jeho předřečník ho dokonale ignoroval: „Totiž, že bychom ta naše vojska nechali jít proti sobě doopravdy. Chápejte – chlapci si konečně aspoň trochu zaválčí a budou-li se poctivě držet našich instrukcí, tak onoho námi schváleného výsledku bude dosaženo také, že?“

            „A co když ne?“ ohradili se oba ministři ekonomické prosperity. „Svitky, na kterých je vše budoucím generacím zaznamenáno, jsou již, v Kumránské jeskyni u Mrtvého moře a vy dobře víte, že papyrus má letos na chrámové burze jedno z nejvyšších indexových čísel. A inkoust? Ten co nevidět ještě zdraží – vždyť jde o import těžkého kalibru. Přepisování tudíž nepřipadá v úvahu!“

            „Uděláme to takhle“ vytasili se s novou strategií ministři propagandy a jedině správné ideologie, kteří měli tradičně poslední slovo. „Počkáme ještě tři dny a pokud se ani potom nepodaří Davida nebo Goliáše dohledat, abychom se dozvěděli, zda jejich souboj vůbec proběhl a s jakým výsledkem, bude platit to, na čem jsme se už dohodli. Neboť, co jest psáno, budiž i dáno.“ A jak řekli, tak udělali.

            Vážení čtenáři, pokud by někdo z vás náhodou zavítal do oněch svatých míst, věhlasných údajným střetem dvou významných postav starodávných dějin, neopomeňte vyhledat také místní restauraci U Zlatého šutru, v níž se přímo od pramene (neboli z prospektů) dozvíte, jak to u nich kdysi pořádně roztočili dva chlapíci: jeden valibuk a druhý, co mu sotva do pasu sahal. Pivo prý tehdy teklo proudem celé měsíce a také morálka utržila notně šrámů. Ale pokud byste chtěli mít stoprocentní jistotu, jak to bylo doopravdy, čtěte Bibli. Tam to všechno je...

Igor Tau

22. 11. 2014