Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kamarád Puk

20. 11. 2012

Na dvoře školy bylo hřiště. V zimě, když hodně mrzlo, ho pan školník kropil vodou a vyráběl tak malý školní zimní stadion. Na kraj dal dřevěné zábradlí, aby děti nevyjely a nenatloukly si. Taky se to dobře hodilo jako mantinely, když si kluci led přeměnili na „hokejový staďák“.

Kamarádi z čtvrté třídy spolu chodili do „velkého hokeje“ trénovat s trenérem. Tady to ale bylo lepší, nemuseli se převlékat do výzbroje, nemuseli trénovat brzdy, padání a přeskakování a nikdo mezi nimi nejezdil s píšťalkou a nevolal „Makej, makej Davide!“.

Odpoledne, když neměli tréning, scházeli se tu a hráli si hokej jen tak pro radost.

Chodil sem David, Petr a Lukáš z oddílu, a ze čtvrté B s nimi kamarádil Jirka a Otík. Někdy, když ho maminka pustila, přišel taky Honza. Ten ale musel napřed udělat úkoly, protože maminka byla doma s malým bráškou a moc na něj dohlížela.

Ve čtvrtek odpoledne se tu sešli všichni. Bylo hezky, sluníčko svítilo a blýskalo se ve sněhových vločkách. Maminka Honzíka pustila ven dřív, když je tak krásně, dovolila mu odložit si čtení na večer. Mrzlo, ale klukům to nevadilo. Hráli hokej tři na tři a tak se dost zahřáli. Z každé trojice se vždycky jeden postavil do branky, a tak měli hodně místa na bruslení.

Najednou se za rohem školy objevila parta sedmáků. Byli to největší sígři ze školy. Mysleli si, že jim patří celé hřiště, o přestávkách podtrhávali menším dětem nohy a pak se smáli, když kluk nebo holka upadli. A nejvíc je bavilo, když začal kluk brečet, protože si natloukl. Když šel kolem učitel, dělali jako by nic a jako pomáhali malému klukovi vstát. Když učitel odešel do sborovny, vysmívali se mu. Byli to moc zlobiví kluci.

Největší zlobil byl Bambus. Jmenoval se Pavel, ale říkal si Bambus, protože prý bambusová hůl je pevná a používá se jako zbraň. I ostatní kluci si dali přezdívky, nikdo pak už neznal jejich pravá jména. V té partě byl taky Špičák, Vejr a Kudla. Ti byli ze sedmé A. Chodili s nimi taky Želva a Beny ze sedmé B. Dnes se k nim přidal taky Falko a Scifi z osmičky. Všichni byli venku, protože bylo hezky. Přišli k „hokejovému staďáku“ a začali si obouvat brusle.

„Caparti, vypadněte, my tu teď chceme bruslit“ volal na malé hokejisty Vejr.

Kluci byli právě v nejlepší bitvě. Petr s Lukášem právě útočili na Jirku, který  byl v brance. Otík a Honza ho bránili. Ani nepostřehli, že přišla parta výtržníků. David byl v druhé brance a viděl je.

„Nikam nepůjdeme, my jsme tu byli první,“ volá na Vejra.

„Hele mladej, nekecej a padej!“ přidává se k Vejrovi Beny.

To už ostatní kluci slyšeli a otočili se. Začali se překřikovat jeden přes druhého.

„Nikam nepůjdeme, my tu hrajeme zápas!“

Po chvíli dohadování pak velcí kluci vjeli na led a začli bruslit mezi čtvrťáky. Podtrhávali jim nohy – vlastně brusle - a různě do nich strkali. Ale protože ti byli z oddílu trénovaní na padání a přeskakování, neměli velcí moc šanci. Nikdo ze čtvrťáků asi nenatloukl, rychle vstávali, nebo vůbec nespadli, když jim velký kluk strčil pod brusle hokejku.

Scifi přišel na nápad, jak malé kluky vystrnadit.

„Budeme hrát spolu zápas a kdo vyhraje, zůstane na „staďáku“, a kdo prohraje, půjde pryč.

Falko, Beny i Špičák mu horlivě přitakávali:

„No jo, to bude nejlepší, my jim ukážeme, mrňatům. To by bylo, aby se nám tu pletli pod nohy.“

„Tak jo“, povídá Lukáš. „David bude v bráně, je z nás největší a v oddílu trénuje na brankáře“.

Tak se pustili do zápasu. David hodil na led svůj puk a hra začala.

Ale ouha. Sedmáci a dva osmáci byli přece jen větší a silnější a bylo jich o jednoho víc. Tak začínali mít na ledu herní přesilu. A taky nedodržovali pravidla. Strkali a faulovali ty menší, kde to šlo. Za chvíli bylo skore 3:0.

Na to se ale nemohl dívat skřítek Školníček, kterého vylákal neobvyklý hluk na hřišti.

Školníček byl malý skřítek, který bydlel u pana školníka. Nikdo ho ve škole nikdy neviděl, ani pan školník. Školníček byl pro lidi neviditelný. Chodil po škole a sledoval, jestli někdo nepáchá nějaké nepřístojnosti. Když někdo někde zlobil, Školníček zadupal před sborovnou nebo u pana školníka a tak upozornil, že se něco ošklivého ve škole děje. Pan učitel nebo pan školník pak přišli, a už byl klid.

No, tak Školníček teď viděl, že sedmáci hrajou v přesile. Sám ale čtvrťákům nemohl pomoct.

Malý černý puk se odrážel od hokejek. Když už byl zápas 4:0, dostal Školníček nápad. Poslal na puk svoje kouzlo. Najednou puk obživl a byl z něho veselý, šikovný Puk. Začal sám od sebe hrát taky. Jako by sám věděl, kam má letět. Když se Vejr blížil na Lukáše, že ho porazí, Puk se odrazil a Vejrovi podrazil brusle. Vejr se natáhl a protože nechodil do oddílu a netrénoval padání, natloukl si koleno. Sám neměl daleko k slzičkám, ale protože tu byli kamarádi z party, rychle se vzpamatoval a jen bolestivě zakňoural:

„Auu, auu.“

Hra pokračovala. Puk měl větší sílu a když do hokejkou Otík poslal na Honzu na druhé straně ledu, Puk proletěl kolem hokejek sedmáků, ani se nestačili vzpamatovat. Honza pak velkou silou vystřelil puk na branku sedmáků a …

„Gooool, goooool, gooool!“ volali čtvrťáci. I u mantinelů se ozývalo „Goool“. To se děti, které nebruslily, přišly podívat na zápas. Samozřejmě všichni fandili čtvrťákům, protože ty zlobivé sedmáky neměli rádi. Mnoha z nich už ti výtržníci ublížili.

Teď se puku zmocnil Bambus a chtěl odstrčit Lukáše. Puk mu ale sklouzl z hokejky a sám se odrazil rovnou na Petrovu hůl. Ten byl trochu překvapen, ale vzpomněl si na trénik, kde jim pomocník trenéra posílal takové překvapovačky. Rychle se vzpamatoval a protože byl zrovna v postavení, které mu umožnilo vypálit, vystřelil. Puk udělal před Želvou kličku a ten už ho nestačil odrazit a ..

„Gooool, zase gooool !!!“ volali čtvrťáci i diváci u mantinelů.

„Gooool!!!“

To už bylo skóre zápasu 4:2.  Školníček si vlezl na stříšku u vchodu, aby lépe viděl. Taky fandil, nikdo ho ale neviděl a neslyšel, jen Puk slyšel jeho povzbuzování:

„Do toho, do toho!“.

Čtvrťáci jako by dostali novou sílu taky. Bruslili rychle, nenechali se od silnějších sedmáků odrazit. Zápas tak pokračoval. Za chvíli bylo skóre: 4:3, Kudla měl taky naražené koleno a Falko i Scifi měli slzičky na krajíčku, když se srazili, jak chtěli vzít Lukáše do kleští. Ten jim ale mrštně proklouzl.

I když byli sedmáci v přesile – hrálo jich osum proti šesti čtvrťákům - na ledu měli najednou menší kluci víc ze hry. S Pukem jich bylo sedum. Puk hrál jako jeden z nich. Pomáhal, kde jen mohl.

Když bylo skóre 4:4, ozýval se na staďáku i kolem mantinelů takový jásot, jako by naši hráli mistrák. To už přišel i pan školník a pan učitel. Z družiny přišla paní vychovatelka s prvňáky, když se vraceli z vycházky. Všichni fandili.

Teď nastala rozhodující chvíle. Na začátku zápasu si sedmáci mysleli, že hrubou silou vytlačí menší kluky z ledu, a tak vyhrajou zápas. Dohoda byla, že kdo vyhraje, zůstane na staďáku. Teď se sedmáci radili, jak na soupeře. Vymysleli, že udělají falešný nápor. Půjdou spolu tři a vyfaulují obranu i každého, kdo se jim postaví do cesty. Pak se Bambus se Špičákem náporem pustí na branku. Kudla s Falkem budou v záloze před vlastní brankou, kdyby se přece jen mrňatům podařilo puk vystřelit. Želva je velký a branku skoro vykryje, ale lepší bude, když bude mít ještě dva obránce.

To porada čtvrťáků se podobala poradám, které při treninku s nimi vede jejich trenér. Kluci se cítili jako velcí hokejisté při mistrovském zápasu a připravovali se na rozhodující útok.

Sedmáci skutečně začali hrubou silou tlačit na soupeře, Beny a Scifi se snažili porazit Lukáše a zalehnout ho. Skoro by se jim to povedlo, kdyby najednou Puk nevyskočil a neuhodil Scifiho do zad. Ten bolestivě zakňoural a pustil Lukášovi ruku. Lukáš se rychle zvedl a vyklouzl Benymu. Scifi klečel a kňoural potichu, aby ho kamarádi neslyšeli. Mezi tím se Puk šikovně proplétal ve změtí bruslí a hokejek a prokličkoval na hokejku Otíka. Ten byl ze čtvrťáků nejmenší, tak snadno prokličkoval ze skrumáže hráčů. Puk mu přiklouznul na hokejku. Otík vystřelil, a Puk ohromnou rychlostí prolétl kolem hokejky Kudly i Falka, ještě udělal kličku před brankářem Želvou a vklouznul do branky.

„Huráááááá,   hurááááá,   huráááá, naši vyhráli!!!!“ ozývalo se u mantinelů.

„Goooool,….goooool,…….goooooool!!“ křičeli čtvrťáci do ochraptění.

To už bylo kolem mantinelů ještě víc diváků a všichni jásali.

I pan školník a pan učitel volali :

„Goool!   Goool!“

Malý skřítek Školníček poskakoval na stříšce nad vchodem a tichým hláskem jásal:

„Goool, goool, kamaráde, ty umíš!“

Puk měl radost. Zamával na Školníčka a jen oni dva věděli, jak to doopravdy bylo. Stejně ale to bylo spravedlivé. Školníček a Puk pomohli menším klukům a velcí zlobiví sedmáci poraženi odcházeli ze staďáku.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář