Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vejce

24. 3. 2014

Vajíčko s tmavou skvrnkou se probudilo v kurníku. Bylo ještě teplé. Slepička, která ho snesla, si oddychla a zakvokala. Ve vedlejší kukani ještě seděla jiná slepička, zakvokala „kokodák“ a už pod ní bylo další vajíčko, to mělo na sobě skvrny jako pihy. Taky se za chvilku probudilo. Taky druhá slepička si oddychla a vyběhla z kukaně. Obě se šly napít a nazobat krmení.

Za chvilku přišla hospodyně a sebrala naše dvě a další čtyři vajíčka do košíku a odnesla je do spíže. Tam už na ošatce ležela další vajíčka, která slepičky snesly před několika dny. Starší vajíčka si povídala, co slyšela od vajíček, která byla na ošatce dřív. Nová vajíčka pozdravila. Už od snesení se uměla slušně chovat.

„Ve vedlejším statku prý dnes večer pořádají vajíčka veselý bál. Prý se bude tancovat, povídat a dovádět. Zvou vajíčka ze všech statků v okolí. Povídala to moucha, která dopoledne přiletěla“ řeklo velké bílé vajíčko

„Dnes je právě kouzelná noc a tak se tam můžeme všechna sejít,“ dodalo hnědé.

„Jen musíme říct kocourkovi, aby se večer postavil pod polici, abychom se po jeho zádech mohla snadno skutálet.“ Připomnělo další.

„Dobrá, dobrá, dobrá“ ozývala se ostatní vajíčka.

Na podlaze spíže byl hliněný hrnek s mlékem. Kocourek si na něj rád chodil mlsat. Vajíčka ho čekala. Když večer přišel, zavolalo na něj hnědé vajíčko: „Mourku, haló, poslouchej!“ Mourek se zastavil, ještě si ani nestačil líznout mléka. Rozhlížel se, přemýšlel, kdo ho volá.

„To jsme my, vajíčka, haló, Mourku!“ volala jedno přes druhé.

Mourek se podíval na polici, na ošatku a hned viděl, kdo ho volá.

„Mourku, postav se pod polici, abychom mohla na tebe seskočit. Potřebujeme odejít na velký vajíčkový bál.“

Mourek to pochopil a předními tlapkami se zachytil za polici a vajíčka se mu skutálela po hřbetu a ocasu na podlahu. Vůbec se nerozbila. Odkutálela se na chodbu, přes otevřené dveře ven na dvorek a na trávník. A protože byla kouzelná noc, posvítily jim světlušky na cestu jako lampiony. Ukazovaly jim cestu do sousedního statku. Stejně se tam kutálela vajíčka z ostatních statků a domků.

Ve stodole zajišťovaly osvětlení světlušky. Byly nalepené na sloupech i na trámech stropu. V celé stodole bylo krásné tlumené světlo.

„Dovolte, abych se představilo, jmenuju se Kropenaté a jsem tu pořadatel. Přeju vám příjemný večer. Přivedu vás na vaše místa. Kdybyste měla nějaký problém, pomohu vám. Jsem uvařené na tvrdo, tak mám sílu a hned tak se nerozbiju“ řeklo vajíčko, které bylo oblečené v uniformě dveřníka. Přivítalo

naše vajíčka z ošatky, která se rozhlížela kolem. Nikdy neviděla takovou krásu. Tolik tu bylo světýlek a tolik vajíček, to si doma ani nedovedla představit. Některá vajíčka vypadala stejně jako naše z ošatky, ale některá byla placatá, bez skořápek. Měla bílou sukýnku a žluté tělíčko a taky měla sebou plátky osmažené slaniny. Některá byla jako žlutobílý kopeček na talířku, některá si hověla v kalíšku a měla odloupnutou čepičku skořápky.

Naše vajíčka z ošatky se rozhlížela kolem sebe a nemohla se vynadivit. Když šel kolem dveřník Kropenaté vajíčko, dodalo si nejstarší bílé vajíčko odvahy a zeptalo se. Prosím tě, můžeš nám říct, kdo tu je? Taková divná vajíčka jsme ještě neviděla. U nás na statku na naší ošatce jsme jen kulatá vajíčka, a kdybychom spadla s police, rozbila bychom se a roztekla bychom se po podlaze. Proto jsme všechna opatrná, abychom s okraje ošatky nevypadla.

Dveřník jim řekl rozvážným pomalým hlasem: „No, tak dobrá, já jsem tady nejstarší a nejzkušenější a všechna ostatní tu dobře znám. Tak například, vidíte tam v rohu, u velikého koše sedí čtyři vajíčka vedle sebe. Opatrně se rozhlížejí a bojí se do něčeho ťuknout. Ta jsou taky syrová, jako jste vy. Jsou z vedlejšího statku, z toho domu s velkým dvorem a namalovanými kytičkami kolem oken. Musela jste ho vidět, když jste se sem kutálela.“

Vajíčko s tmavou skvrnkou si vzpomnělo: „Joó, já jsem si toho všimlo, měsíček na okna dobře svítil. Měli tam nějaké červené kytičky u oken a namalované jiné kytičky nad okny“

„No, tak z toho statku přišla ta čtyři vajíčka. A další vajíčka tam tančí, vidíte? Podívejte se dolů.“

Na mlatu se kutálela kolem sebe vajíčka, pohupovala se a některá se točila na špičce.

„To se nebojí, že se rozbijou? Ou, podívejte se, jedno vyskočilo a to se určitě rozbije, bolí ho to?“ leklo se vajíčko se skvrnami jako pihy.

„Neboj se, jsou jako já, uvařená na tvrdo. Těm se nic nestane. Jsou z našeho statku, hospodyně nás uvařila, aby měla zítra vajíčko ke chlebu s máslem, protože jde zítra na trh prodávat mléko a máslo a taky syrová vajíčka. Nechala nás vychladnout na okně, ze kterého jsme se mohla snadno skutálet. A tak jsme se rozhodla, že uspořádáme bál.“

„To pojedeš s hospodyní daleko a uvidíš co je tam u lesa?“

„No, uvidím, a prý půjdeme ještě dál, ale nevím, jak to tam vypadá. Hospodář říkal, že má hospodyně jít až do města na trh.

Ale abych pokračovalo v seznámení s našimi kamarády. Podívejte se tam do uličky mezi stroji, vidíte, jak si tam pyšně vykračuje placaté vajíčko s bílou sukýnkou a vedle něj jako voják kráčí plátek osmažené slaniny? Tak tomu někde říkají Volské oko, nebo jinde ho pojmenovali Buliočko. Ono to má stejný význam. Je prostě jako oko – bílý okraj a uprostřed kulatý žloutek. Jako kdybyste se podívala někomu na oko. Prý má vůl a kráva velké oči, a proto takhle usmažené vajíčko pojmenovali podle těch velkých očí.“

„A co je tam, ty hromádky žluté a bílé?“ zeptalo se hnědé vajíčko.

„To jsou míchaná vajíčka. To hospodyně dělá tak, že na nějaký kastrolek na plotnu dá kostičky slaniny, a když voní, tak tam naleje vajíčko a míchá a míchá a míchá. A z toho vznikne taková

hromádka. Někdy tu hromádku posype něčím zeleným. Nevím co to je, ale docela to voní. Vidělo jsem to, když jsem odpočívalo po vaření. Hospodář přišel z pole a říkal, že má hlad, tak hospodyně řekla, že mu umíchá vajíčka a usmažila takovou hromádku. Hospodář říkal, že to je moc dobré a pak mluvili o té cestě na trh do města.“ Vyprávělo Kropenaté vajíčko.

V levém rohu stodoly pohodlně odpočívala tři vajíčka v dřevěných kalíškách. Měla odkrytou čepičku skořápky a tak jim byla vidět bílá špička.

„To jsou vajíčka na měkko“, vysvětlovalo Kropenaté vajíčko, když si všimlo, že se všechna dívají do levého rohu stodoly. „Ta se vaří jen krátce, aby nebyla celá tvrdá. Mají uvařenou jen část bílku a žloutek uvnitř je úplně tekutý. A proto ho lidi jedí lžičkou ze skořápky. Aby dobře držela, dávají si ho lidi do kalíšku, našemu Pepíčkovi ho hospodyně dává ze skořápky na misku a on ho jí lžičkou.“

V tom začala hrát pomalá hudba novou písničku. Kropenaté vajíčko se postavilo na špičatější konec a zakolíbalo se před vajíčkem s tmavou skvrnkou. „Prosím, chceš si se mnou zatancovat? Neboj se, je to jednoduché. Jen se budeme do rytmu hudby kolíbat a otáčet.“

Vajíčko s tmavou skvrnou se taky postavilo na špičatější konec a začalo se kolíbat ve stejném rytmu jako Kropenaté vajíčko.

A tak pokračoval příjemný večer, kdy se vajíčka v tanci kolíbala, nebo si povídala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář