Můj bratr je řezník. Tělem i duší. Na těle se to projevuje značnou zaobleností, ale duši má jemnou a křehkou. Jestli se říká, že se někomu povolání stalo koníčkem, tak můj bratr si osedlal pořádnou kobylu.

S masem se doslova mazlí. Zkoumá ho labužnickým pohledem jako právě rozpuklou šestnáctku, poplácává ho jak zralou vyzývavou čtyřicátnici. Do práce se těší a v krámě je ve svém živlu. Vůně masa mu zvyšuje adrenalin a zlepšuje náladu. Jeho žoviální optimismus je nakažlivý. Své zákazníky miluje a snesl by jim modré z nebe – totiž spíš růžové z háku. Dětem schovává tlusté od šunky, psům zase morkové kosti.

„Dobré ránko, mladá paní, co to dnes bude? Je libo ledvinky nebo jatýrka? Či není-li libo libový bůček? Pro vás se rád změním v napraveného kapsáře a kapsu vám naplním tou nejvoňavější nádivkou.“ Vodopádu jeho slov okamžitě podlehnete. Není možné odolat.

„Milostivá, jen se podívejte na tuhle vepřovou panenku. Na šípkové omáčce se vám promění doslova v Šípkovou Růženku. Jen jen políbit.“ Přikládá si vepřovou panenku téměř k ústům a naznačuje pohádkový polibek.

Další zákaznici udolá svým bezelstným údivem. „Ale paní Nejedlá, neříkejte mi, že panu manželovi budou na neděli stačit jen dvě kotletky! To by si sousedi šuškali, že u Nejedlých v neděli nic nejedli. Pořádný chlap potřebuje pořádný kus flákoty – tadyten roštěnec když uděláte na šalvěji, tak se bude jen rozplývat. A k tomu přidáme dvě macaté býčí kouličky… No to by v tom byl čert, abyste si tu neděli pěkně neužili oba dva!“ Čertovsky při tom pomrkává a paní odchází s velkým nákupem v tašce a s rozehranou touhou v těle.

Vcházím do masny s příjemným očekáváním. „Ahoj, ségra! Na co se dnes těší tvé chuťové buňky?“ „No víš, v sobotu čekáme tchýni, tak bych chtěla kousek na svíčkovou – na falešnou, tchýně je taky falešná.“ „Proboha, falešnou svíčkovou! Kdo to kdy slyšel, přeci nebudu šidit vlastní rodinu!“ Hrábne za sebe, hbitě se otočí a krásná pravá svíčková v jeho rukách ožije jako mrštný hádek. „Není svíčka jako svíčka! Tahle je jak od oltáře. Ještě kousek slaniny na prošpikování, aby měla kukadla. A doufám, že ji naložíš, alespoň na den.“ Přidá ještě telecí hrudí, vepřové ledvinky, pražskou šunku, vídeňské párky – to jen tak ze zvyku a z dobré vůle. Rozšiřuji řady omámených zákaznic a v masovém opojení opouštím krám. Přes naditou igelitku ani nevidím na cestu. Prásk! Nezvládla jsem schůdek a jak široká tak dlouhá jsem se rozplácla na chodníku. A igelitka letěla se mnou. Tím nárazem vyvalila všechny své vnitřnosti: ledvinky se rozkutálely až k obrubníku, párky vylétly do vzduchu jak malé bumerangy, telecí hrudníček se koupal v kaluži a ten nádherný váleček pravé svíčkové se kutálel po chodníku s takovou noblesou, jako by nikdy nebyl určen k ničemu jinému. Pak se nade mnou ozvalo bratrovo zalykavé „ Ségra! Co mi to děláš? Taková krásná svíčka!!!“