Prvňáček Davídek s oblibou objevuje kouzlo psaného texu. Ve škole se už učili číst většinu písmen, tak toho využívá, jak jen může.

Třeba se zastaví uprostřed cesty a na litinovém víku kanálu čte : „P-RAZ – PRAŽ – SK – Á Pražská KA---LI-KALI- ZASC-E kalizace“

 „Ne, Davídku, vypadlo ti nějaké písmenko, podívej se ještě jednou.“

„KA-NA-LIZACE, jo, kanalizace.“

A jdeme dál.

Tak jednou našel na stolku noviny, kde byl článek s nadpisem „Srpen 1968“. Nadpis hned musel přečíst a tázavě se na mě podíval.

„Babi, co to znamená?“

„Co potřebuješ? Chceš vědět, o čem to píšou?“

„No, budu číst noviny.“

„To se paní učitelka bude divit, viď.“

„Bude, a babi, co tam píšou?“

„Víš Davídku, co je srpen?“

„No, přece, vím, to je měsíc, kdy máme prázdniny, přece. To píšou o prázdninách?“

„Ne, to není článek o prázdninách. To je článek o době před mnoha lety. To jsi ještě nebyl ty, ani tvoje maminka na světě.“

„A co se stalo? To byla válka? Prý byla jednou válka. Třeba byli rytíři nebo mušketýři. Ti válčili. “

„To byla taková moc smutná doba. Jak jen ti to vysvětlit?   Víš, když jsem byla malá a pak když jsem chodila do školy a ještě pár let potom, to tady celou dobu bylo jako v takovém zakletém království. Jako když se v království usadil takový divný král, kterého se všichni báli. Ten král měl rádce a úředníky, kteří kontrolovali, co který člověk v království povídá. Nikdo se nesměl bavit, o čem chtěl, protože by ho vsadili do vězení. A taky hodně lidí opravdu uvěznili.

No, tak v tom království toho lidi už měli dost, a řekli si, že s tím něco budou dělat. A tak se rozhodli, že chtějí mít novou vládu a že by se měli vyměnit úředníci ve vládě.“

„Babi, jak to mohli udělat? To řekli tomu královi, že ho nechtějí?“

„Ne, miláčku, to nebylo tak jednoduché. V té době tady nebyl král, to jsem ti jen řekla jako přirovnání. To byla skupina lidí, kteří rozhodovali o všem, co se v téhle zemi budě dělat. A kdo jim sloužil, ten měl celkem klid. Ale kdo upozorňoval na to, že jsou vlastně zlí, že zavírají lidi do vězení, toho do toho vězení dali taky. A jednou lidi začali na ty jejich špatnosti upozorňovat. A taky víc začali mluvit o tom, jak by to mělo být lépe. Ale ti zlí úředníci se domluvili s podobně zlými úředníky v jiné velké zemi. Víš, jako by se jeden zlý král domluvil s jiným ještě zlejším králem z velké země. A jako by ten král z té velké země nařídil ještě jiným králům, aby sebrali vojska a zaútočili na tu malou zemi, kde už lidi nechtěli poslouchat ty zlé úředníky. To je jen přirovnání, teď už nejsou králové, ale úředníci, kteří rozhodují ve vládě, ale taky rozhodují o tom, co se v zemi budě dělat. A taky rozhodují, co bude dělat armáda a vojáci je musí poslouchat.

Tak se ty vlády z okolních zemí domluvily a poslechly prezidenta té nejmocnější velké země. A prezidenti těch okolních zemí, které sousedí s naší republikou, rozkázali svým armádám, že nás musejí obsadit.“

„Babi a jak to dopadlo?“

„To ti mohu popsat přesně, minutu od minuty.“

„Ty jsi ty vojáky viděla?“

„Viděla, Davídku, viděla. A nezapomenu na to nikdy. Bylo to dost strašné a moje maminka se o nás moc bála. Náš tatínek v té době pracoval v zahraničí a ona tady byla sama s námi čtyřmi dětmi. Víš, teta Ada a Olinka byly ještě malé, chodily do základní školy. Nejmladší Olinka byla asi o pět let starší, než ty jsi teď. Ani si nedovedeš představit, že byla taky malá holčička, viď? Milunka už chodila do práce a já jsem studovala.“

„A jak to bylo s těmi vojáky?“

„ Tak, to mě jednou v noci probudilo takové divné táhlé dunění. To přilétalo strašně moc letadel a další a další a další a pořád to dunělo a hučelo. Já jsem nevěděla, co se děje. Maminku to probudilo taky a tak pustila rádio. A tam hlásili, že právě vojska okolních zemí překročila naše hranice a postupují do vnitrozemí. Bylo to opravdu divné. Poslouchaly jsme rádio, kde hlásili, že tanky přijíždějí do Prahy, že obsazují rozhlas, ale že se pokusí vysílat z jiného stanoviště.“

„A co jste dělali? To jste se někam schovali?“

„Nemohly jsme dělat nic, navíc maminka se o nás strašně bála. Víš, ona zažila už jinou válku dřív, tak už si představovala, že to bude strašné. Tak nám zakazovala chodit ven. Jen já, která jsem byla nejstarší, jsem s ní mohla jít, abychom něco nakoupily.“

„A bála ses?“

„Ani nevím, jestli jsem se bála. Trochu ano, ale taky jsem byla rozzlobená. Stejně jako všichni ostatní lidé.“

„Já bych se bál.“

„Během dne se pak v celé Stromovce usadila vojska s tanky. Pamatuješ, že u domu, co bydlí teta Milunka a Evička s Davidem, je takový velký park. Tak ten se jmenuje Stromovka. A tam bylo strašně moc tanků. A ty tanky nám mířily do oken. Na to se nedá zapomenout.

Jednou jsem šla po naší ulici a proti mně šel nějaký člověk a ten nesl českou vlajku, která byla umazaná od krve. A bylo ještě v dalších dnech mnoho příhod a vzpomínek, které mám, ale na které bych raději zapomněla. Z pár dnů pak Milunka už zas chodila do práce a já do školy na přednášky.

Taky jsem se dozvěděla, že zastřelili mladou maminku, studentku, která šla ze školy s výkresy. Měla je zabalené v takovém dlouhém pouzdru, aby se nezmačkaly. Jednou ti ukážu to místo, kde se to stalo. Milunka zrovna jela z práce tramvají a tu střelbu viděla.“

„A proč na ni stříleli?“

„ Víš, ti vojáci byli tak naučení, že musí poslouchat velitele. Ti jim říkali, že jedou bojovat proti vzbouřencům, kteří chtějí svrhnout vládu a úředníky. Tak měli rozkaz zastřelit každého, kdo by měl zbraň. A mysleli si, že pouzdro na výkresy je zbraň, tak ji zastřelili.“

„Babi, to je strašné, co bylo s tím děťátkem?“

„Nevím, miláčku, nevím. Asi bylo doma a pak se o něj možná babička nebo tatínek postarali. Bylo toho ještě moc ošklivého. Ta vojska se tady usadila a byla tady ještě dalších víc než dvacet let. Jen je pak umístili jinam, do lesů. Víš, taky byla tam, kam teď chodíte s rodiči na houby.“

„Už tu nejsou?“

„Ne, už museli všichni odejít.“

„A nevrátí se?“

„Ne, nevrátí, aspoň v to doufám.“

„Já bych nechtěl, aby zastřelili maminku.“

„Neboj, nezastřelí. Už tu nejsou.“

Podíval se na mě trochu smutně.

„A ještě něco jsem ti Davídku chtěla říct. Už chápeš, že nemám ráda, když si hraješ na střílení a koukáš se na ty střílečky na internetu?“

„No, asi jo.“