Anno Domini
4. 3. 2014
A.D. 1969
Už víme, co je to spřátelená pomoc, okupační tanky rozdrtily auta v ulici Nekázanka, kterou jsem právě procházel, v den mých narozenin zemřel Jan Palach. Učíme se znát slovo normalizace, ale železná opona má své informační trhliny a nelze už tak snadno utajovat a manipulovat s událostmi, které přicházejí ze světa. Mohu tedy na špatné černobílé televizi sledovat přistání Američanů na Měsíci, zažívat to vzrušení z malého krůčku pro člověka, ale velkého pro lidstvo. Už navždy budou v mé paměti dva Armstrongové. Černý Louis se svým kornetem se bude do mého mozku zařezávat tóny pochodu Svatých a bílý Niel teď na měsíci pochoduje s nimi. Je 20.července 1969, ve 20:17 UTC přistáli Armstrong s Aldrinem v Moři klidu.
Já jsem nedávno dočetl bibli. Četl jsem ji, od Adama a skončil apokalypsou, jak jinak, nic lepšího mne nenapadlo. Kralický překlad zpočátku kladl odpor, ale byli jsme zvyklí číst na Slovensku vydané detektivky, v polském kulturním středisku byla k dostání v polštině světová sci-fi, tak i ta stará čeština se poddala. Do toho se mi plete Däniken se svými Vzpomínkami na budoucnost, a abych mohl odkrýt další tajemství bible, čtu Svitky od Mrtvého moře a prohlížím si fotografie z místa nálezu.
Čtu o těch tajemných objevech, které se udály v roce, kdy jsem se narodil. Pasáček koz hledal stín a našel svitky Esejců s některými nejstaršími verzemi knih bible a s tajemnými svitky, které se do bible nedostaly. Proč? Jaká tajemství skrývají? Jsou ukrytá víc než za chrámovou oponou.
Rád bych ji odhrnul. Izrael je však vzdálený víc jak Měsíc na obloze, normalizace za pár dnů utěsní i malé skulinky v železné oponě a Kumránské údolí bude ještě dál. Kdybych však pilně studoval a věřil víc straně než bibli, možná bych se mohl místo Remka dostat do vesmíru se sovětskou raketou, ale do Svaté země ne. Tam se nikdy nepodívám.
A.D. 1999
Přistáváme v Tel Avivu časně ráno, je po třetí hodině, asfalt je zkropený deštěm a omamně voní pomeranče na stromech před letištěm.
Noc trávíme již v Jeruzalémě. Snídáme v jídelně, která je v nejvyšším patře hotelu, a pod námi je sluncem zalitý Jeruzalém. Žena Marcela mi nevěří, že je mrazivé ráno, a odmítá si vzít ponožky. Poté, co jsem si kradmo utrhnul v Getsemanské zahradě lísteček z olivy, která údajně pamatuje Krista, Marcela naboso v sandálech stoupá na Olivetskou horu. Před námi je Jeruzalém, zlatá kopule mešity Al Aksá odráží sluníčko zpátky k nám a za námi je v dáli vyprahlé údolí Mrtvého moře, ale při zemi je mráz. Marcela si ještě ráda bere moje ponožky.
Další naše cesta vede k Mrtvému moři. Zastavujeme se na úrovni Středozemního moře, pár fotografií a cesta dál klesá a teplota stoupá. Za chvíli jsme u Mrtvého moře, jeho slanost nás nadnáší, jsem ve stavu beztíže. Připadám si jako kosmonaut. Za chvíli se ten pocit ještě prohloubí, když se vznáším v lanovce na pevnost Masadu a pode mnou je jen prach a kamení, měsíční krajina.
Při návratu do Jeruzaléma se zastavujeme v Kumránském údolí. Průvodce upozorňuje na skálu, ve které je vidět vchod do jeskyně, v níž pasáčci koz našli biblické svitky. Spolucestující se marně rozhlížejí, rozeklané skály, strmá úbočí. Všichni se dívají na dno údolí, kozy přece nepolezou po skalách, kde nic neroste. Nedávali pozor. Když se skloníme k zemi a podíváme se k horizontu, ztratí se hněď pouště a před námi se nízká a řídce rostoucí stébla trávy slijí v lehkou zeleň. To si mlsná koza nenechá ujít a šplhá za jarní lahůdkou vysoko do skal.
Cestovatelé se stále nemohou zorientovat. Kde? Ne, tamhle!
Já tu jeskyni poznávám, je to její vchod.
Dívám se velitelským průzorem. Citlivě reguluji přistávací trysky rakety. Černobílá fotka se zvolna posouvá nad obrazem pouště, teď… Teď se přesně kryje s okry měsíční krajiny pode mnou.
Je šestnáct hodin třicet dva minut místního času (UTC+2), 27. února 1999. Právě jsem přistál na Měsíci u Mrtvého moře. Je mi padesát dva let.
BIBLE
(Petr Adam, 21. 11. 2016 15:38)