Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povaleč

13. 3. 2012

Toto zamyšlení začnu citátem z článku o mém švagovi, Jindřichu Jindrákovi, který jsem před několika lety napsala pro internetové Pozitivní noviny. Byl to rozhovor s jeho manželkou Janou a dcerami o vzpomínkách na okamžiky z jejich společného soukromého života.

Jindra byl vynikající barytonista, sólista opery národního divadla. Jeho repertoár je, vlastně byl široký. Kromě operních postav měl nastudováno mnoho písňových cyklů, učil na AMU, a tak bych mohla vypočítávat dál a dál. Prostě Jinda byl vynikající zpěvák, ale i dobrý člověk. Bohužel zemřel ještě v době své plné umělecké síly ve svých 62  letech. Teď by mu bylo 81 let. Kolik práce ještě mohl udělat a kolik rolí a písní zazpívat!

No a tomu citátu :

já se ptám: Jak se Jindrova profese promítala do rodinného života? Pokud vím, tak se na role připravoval doma. V rodině se vzpomíná na jednu žertovnou příhodu. Při studiu role Bohuše z Dvořákova Jakobína se Jindra snažil nalézt správný výraz prvních tónů arie „My cizinou jsme bloudili...“ To pak se nejen v jeho pokoji, ale po celém domě ozýval jeho vznosný baryton „My-ci... my-ci ... my-ci“. Od té doby se tato arie žertem doma přejmenovala na „Mici“ a na otázku – „jaké má dnes Jindra představení“ byla odpověď „dnes má Mici“.

Jana: Doma se především rozezpívával, seznamoval se s rolí, do které byl obsazen, ale hlavní korepetice a zkoušky probíhaly v divadle. Když zpíval, děti chápaly, že tatínek pracuje. Pro některé lidi v okolí to ale bylo méně pochopitelné. Dodnes se u nás traduje otázka, kterou Jindra dostal v místním konzumu. „Pane Jindrák, a co vlastně děláte přes den, když si jen občas chodíte večer zazpívat?“ ...

Kolik je kolem nás lidí, kterých by se takový pan XY různého společenského a politického postavení mohl zeptat třeba: „Doktore, co vlastně chcete? Abyste dostával plat za noční služby? Stejně tam celou noc spíte.“ A při tom neví, že takový doktor, který pracuje od rána si mnohdy ve službě dovolí zdřímnout třeba na hodinu, než ho zase sestry zavolají na oddělení, nebo mnoho hodin prostojí u operačního či porodního stolu, nebo na jednotce intenzivní péče. To je jen zlomek času, který musí dát profesi mimo obvyklou pracovní dobu od-do. O času, který je třeba věnovat trvalému studiu slyšíme jen „Co ti doktoři chtějí? Nechají si platit cestu na různé kongresy, to jim zatrhneme. Stejně se tam jen povalují na plážích.“ Že by ale měl denně studovat mnoho stran různých odborných časopisů, vyslechnout odborné přednášky, které zas někdo jiný zpracuje v čase, který by mohl věnovat povalování třeba na gauči? O tom se nemluví. A to hovořím jen o oboru, který důvěrně znám.

Zamysleme se i nad jinými profesemi – učitel, architekt, skladatel, hudebník, filmař, malíř, a třeba i spisovatel, profese, ke které zbožně vzhlížíme. Ti všichni které takovému panu XY mohou připadat jako bohapustí povaleči, kteří si jsou večer zazpívat, nebo zahrát na nějaký koncert, odříkat nějakou přednášku, nebo jen tak klábosí v kavárnách. V létě se podle něj povalují na chalupě, nebo v noci pořád svítí. „To si asi hrají na počítači“, myslí si pan XY. Prostě jsou to v jeho očích povaleči.

Já bych jen chtěla tomu panu XY říct:  „Pane, je mi ctí, že mohu říct – ano, chci být takovým povalečem, za kterým zůstává vidět jeho práce a jsem na to pyšná“.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář