Obludarium je od slova obluda. Kde já tu obludu jenom najdu. Že by v ZOO, nebo že bych ji potkala v tramvaji? Jak jdu po chodniku, zakopnu, padám a na něco narážím. Třu si koleno a rozhlížím se.

Udiveně koukám. Jsem v parku, kvetou tu stromy, keře mají nasvícené tváře, usmívají se na mně. Jenom promluvit. Je ticho, ptáčkové nezpívají. Kde to jen, krucinál, jsem? Uvidím lavičku a zamířím k ní. Chci si sednout a rozhlédnout po okolí. Ale ouha, lavička je obsazená. Ale co to na ní sedí, nemůžu rozeznat. A nehýbe se to. Uvažuji – mám jít blíž nebo ne? Pomalu se shýbám k růži, chci si jí utrhnout a píchnu se do prstu. Co když teď usnu a probudím se až za sto let? Bude chtít nějaký princ mě políbit? Zatím co uvažuji a lížu si prst, něco se děje. Vnímám to jen koutkem oka. Zdá se mě, že slyším hlasy, ale nerozumím.

„Tu obludu dejte do obludátoria, tady není pro ní místo. A to hned, nechci se na ní koukat.“ Že by to byl princ a povídal o mně? Zamrazí mě z toho a nechci otevřít oči. Proboha, co se ještě dozvím, hrozím se.

„Strčte do ní, trochu víc, napravo, ne zase tak moc – teď doleva.“ Slyším hrubý hlas, pak zase jako vánek šeptá.

„Ona není tak ošklivá, to se jen tak zdá na první pohled.“ Pokouší se o mně mdloba, raději asi omdlím, nechci víc poslouchat.

„Tak už stojí, je od ní pokoj.“

Omdlela jsem nebo ještě stojím, nejsem si vůbec jistá. Asi je už od mne pokoj, tak můžu konečně otevřít oči.

Otevírám opatrně oči. A vykulím je. Jsem na výstavě soch a jedna stojí hned vedle mě. Oddychnu si, tak princ pro mě nepřijde, ale aspon nejsem obluda do obludaria.