Můj první úkol – a hned téma jako vyšité, téma, které mi poslalo snad samo nebe. Navíc mi přineslo vzpomínku na dávno minulé časy. Na dobu, kdy jsem byla relativně mladá a v pracovním kolektivu stejně starých. Tak co už konečně bude s tím obludáriem? Říkáte si netrpělivě. Ještě chvilku – a už o něm začnu. Byly jsme, řečeno slovy minulého režimu, neuvěřitelně stmelený kolektiv, a to proti jedné jediné osobě, ženě stejného věku. Nezapomeň na obludárium, říkají vaše oči. Hned, hned. Ta žena byla naší vedoucí. Všichni šéfové mívají nějakou přezdívku. Podle vzhledu, vlastností, oblečení, jednání. Ona dostala podle svého vzhledu: Obluda. Tak vidíte, už přihořívá. Určitě je nepatřičné utahovat si z něčího vzhledu. Jenže u naší Obludy šel nevábný vzhled ruku v ruce s hloupostí a zlobou. To byla třeskutá trojkombinace, takže nejvynalézavější z nás jednoho dne řekla: To není žádná Obluda, to je přímo Obludárium. Obludárium se činilo, jak mohlo: donášelo na nás, povětšinou nezaslouženě nás pérovalo, shazovalo, podráželo. Na rozdíl od nás však slynulo obrovským sebevědomím, týkajícím se nejen vlastního vzhledu, ale také intelektu. Stejně jako teta Kateřina v Saturninovi se Obludárium nakonec šťastně vdalo za VŠ 180 cm, dle mínění jiných pohledného. No a to je konečně happy end.