Marie za sebou zavřela dveře kanceláře. František z IT oddělení jí právě sdělil, že dnes se už připojení ke vzdálené databázi nepodaří. Už vyzkoušeli všechny možnosti, ale soubory spolu vzájemně nekomunikují. Prostě, dnes už to nepůjde. V noci prý budou pracovat, aby spojení navázali.

V odbavovací hale u přepážek seděly úřednice, na jejich stolech se hromadily formuláře, za přepážkami a na chodbě vyčkávali klienti, kteří doufali, že dnes se konečně podaří jejich žádosti vyřídit. Opět marně. Někteří odcházeli v tichu, jiní se nahlas dožadovali přesnějších informací. Když jim Marie řekla, že dnes bohužel odbaveni nebudou, protože jsou opět problémy s navázáním na vzdálené sítě, ozvaly se i hlasité nadávky.

Dávno bylo po konci pracovní doby, když Marie s vedoucí klientského oddělení dopočítaly nevyřízené objednávky a obě se rozešly domů s přáním, aby zítra už spojení konečně fungovalo.

Doma jako obvykle Marie večer kontrolovala dětem domácí úlohy a žákovské sešitky, připravila večeři, vyžehlila Janovi košili, připravila dětem svačiny do školy, umyla nádobí a dala prát prádlo. Prostě udělala běžné domácí úkony, jak si ona i její rodina navykla.

Jan se jen mezi sledováním zpráv a sportu zeptal: „Prosím tě, Maruš, jak to tam máte zařízené, že vám to pořád nefunguje? Měli byste s tím něco udělat. Proč tam máte pořád fronty, copak s tím vaši ajťáci nic neudělají? Můj šéf si stěžoval že zas nic nevyřídil, že tam stál zbytečně. Co mu mám říct? Nemohla bys mu to vyřídit přednostně? Víš jaký je puntičkář.“

Marie už neměla sílu Janovi nic vysvětlovat, jen se jí vybavily nadávky klientů, když se jim omlouvala, že dnes bohužel odbaveni nebudou. Jen dopila čaj a se slovy „No, je to tak, zas to nefunguje“, pokračovala ve večerních pracích.

Kolem půlnoci byla hotova. Jan už spokojeně hlasitě odfukoval. I ona padla do spánku okamžitě.

Ve velké hale k Marii přistoupil malý človíček. „Pojďte dál, už na vás čekáme. Ohlásili nám vaši návštěvu. Prý se zajímáte o provoz našeho STI v návaznosti na ZKJ a OVPD“. Marie se na něj nechápavě podívala. Nejen že jí přišlo divné, že muž je velký tak jí do pasu, ale nerozuměla ani jeho zkratkám. Človíček pochopil, že mluví příliš odborně. „Promiňte, ach ty zkratky, jsou pro laika trochu nesrozumitelné, rád vám to vysvětlím. Náš Systém Transportu Informací v návaznosti na Zajištění Komunikační Jednoty a Okamžitého Výstupu Přesných Dat se zabývá přenosem dat z jedné oblasti informačních databází do systému v jiné oblasti, odkud se vyselektují společná data, vyeliminují data odlišná, která se pak uloží do záložních souborů. Společná přesná data jsou pak odeslána do výstupních jednotek. Doufám, že jsem vám to vysvětlil dostatečně srozumitelně.“

Marie nerozuměla ani slovo a jen se rozhlížela.

Její mlčení si človíček vysvětlil jako souhlas a pokračoval. „To co slyšíte jako hluk v pozadí, to jsou naše pluky.“ A pokračovali do dalších dveří, které se před nimi samy otevíraly. Na velké planině tam pochodovaly přesně vyrovnané šiky jedniček, oblečených v bílých uniformách a nul, které měly uniformy černé. Bez hudby, jen přesně odměřeným tempem klapotu okovaných bot, pochodovaly každý z jedné stany. Když se jejich čelní řady přiblížily, promíchaly se v naprosto nepochopitelném systému, ale rytmus jejich pochodu byl zcela nezměněn. Bílé jedničky zpočátku pochodovaly zprava, černé nuly zleva. Po střetu pak jednotlivci měnili směr vpravo nebo vlevo v bok, a opět čelem vzad, takže jejich směs připomínala hemžení mravenců. Všechno se ale odehrávalo v přesném rytmu pochodu a klapotu podpatků. Z planiny pak odcházel útvar opět v přesně vyrovnaných řadách. Jen znalec poznal systém, podle kterého jsou seřazeny jedničky a nuly.