Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černoušek - vzpomínka na dobu dávno minulou

4. 4. 2012

Dnes je svatého Štěpána a my s bábou jedeme vlakem do Prahy na jesličky. Moc se se sestrou Dandou těšíme hlavně do Lorety, kde u vchodu do kostela je velký kamenný černoušek a když se do něj hodí peníz, tak kývá hlavou. A to je hrozně hezké. Nejdříve ale jdeme ke svatému Václavovi, kde se bába poprvé vdávala. Pak se rozvedla a vzala si našeho dědu, ale to už jen na radnici. U svatého Václava jsou jesličky velké, je v nich spousta figurek, ale hlavně Ježíšek, panna Maria a Josef a nad nimi září betlémská hvězda. No a taky tři králové a hodně lidí, co nesou Ježíškovi dárky a těm se říká daráci. Jeden z králů je černý, jak bota. V kostele to krásně voní, všude jsou ozdobené smrčky a papírové kytky a já z toho mám takový slavnostní pocit.

„Jeden z těch králů je určitě černoušek,“ šeptám Dandě. Danda je o dva roky mladší než já, tak jí ponaučuju o všem možném a taky o černoších. Ti žijí v Africe a děda říkal, že ve Večerní Praze četl, že u nás prý od loňska nějací černoši studují. To si tedy neumím představit, vždyť neumí česky. No, asi se to holt budou muset naučit, to se nedá nic dělat.  Těším se, až nějakého toho mouřenína uvidím, to by bylo pro mě velké dobrodružství.

 „Holky, podívejte, dvaadvacítka už jede, tou dojedeme až na Pohořelec a odtud dojdeme pěšky k Loretě.“ Tramvaj je dost prázdná a my s bábou si sedáme pěkně vedle sebe na dřevěnou lavici. Paní průvodčí má velkou tašku na peníze a štípe nám lístky. Na každé stanici někdo přistoupí. „To jsou pěkné holčičky,“ říká jedna paní v klobouku naší bábě a myslí tím nás dvě s Dandou. Mně takové chválení vadí, vždyť už nejsem žádná malá holka. Dandě to určitě nevadí, protože se na paní usmívá. Bába se dává s tou ženskou do řeči a já se mračím.

Před Loretou dostáváme obě s Dandou několik deseťáků, abychom je mohly házet do černouška. Deseťáky do něj házíme postupně a on pořád znovu kývá a kývá. Jak já bych chtěla vidět živého černocha! Jesličky jsou tady krásné, dobře se na ně pamatuji ještě z loňska. Všude hoří svíčky, voní to tu stejně, jako u svatého Václava, ale bílé chryzantémy jsou tady živé a ne z krepáku. Takhle to možná vypadá v nebi, napadá mě a honem se modlím Andělíčku, můj strážníčku, aby mě pánbíček třeba nepotrestal.

„Teď pojedeme dolů na Václavák a dojdeme si do tunelu na párek,“ rozhoduje se bába a my s Dandou jásáme a sbíhají se nám sliny. Do toho řeznictví chodíme vždycky, když jsme s bábou v Praze. Nahoře se prodává maso a uzeniny a dole je jídelna ve tvaru tunelu, celá obložená různobarevnými kachličkami. Párečky jsou tam moc dobré, ale taky rohlíky a housky, vždycky úplně čerstvé!

„Holky, ještě stihneme na Jungmaňáku kostel Panny Marie Sněžné, tam jsou jesličky v lidské velikosti. No a pak projdeme Františkánskou zahradou a jsme na Václaváku.“

„Bude tam i černošský král v lidské velikosti?“ stará se Danda. A opravdu, všechny figury v Betlému jsou velké, jako lidé a černoušek, král z dálného východu, má hlavu obalenou nějakým hadrem, bába říká, že je to turban. My s Dandou jsme tím unesené, ale teď už nás čeká jídelna v tunelu s voňavými párky s hořčicí a křupavými rohlíky.

Ve Františkánské zahradě, úplně u východu do pasáže, najednou Danda křičí: „Já ho vidím, to je on, jenom nemá turban.“ Rozhlédnu se, užasle zírám, ale nevěřím svým očím. Je černý, jak bota, na hlavě má místo turbanu žlutého pleteného kulicha s bambulí, ale jinak je oblečený úplně jako jiní mužští. Chvíli se s Dandou dohadujeme, která z nás ho viděla první, ale pak sporu necháme. Nerada to přiznávám, ale Danda ho viděla ještě přede mnou. „Holky, tak to bude určitě jeden z těch afrických studentů, o kterých četl děda v novinách.“ 

Danda je ještě malá, tak si toho černouška spojuje s jesličkami v kostele, ale já už nějak v hloubi duše cítím, že Praha je od této chvíle pro mne světové město a těším se, jak dobrodružství s černouškem budu náležitě přikrášlené vyprávět všem svým kamarádkám. Asi zamlčím kulicha a černouška obleču do turbanu. Jo, to bude daleko lepší než kulich, to budou holky koukat!

 

Neodpustím si na závěr uvést aktualitu. V rozhlase mě kromě nekonečných a neuvěřitelných tahanic kolem Věcí veřejných a pádu naší vlády, zaujala tato zpráva od vídeňské dopisovatelky Marie Woodhamsové. „Vídeň žije skandálem. V jedné z kaváren pamatujících ještě panování Franc Josefa, se tradičně podává oblíbený zákusek odjakživa zvaný Černoušek v košilce. Nyní někteří činovníci jedné z levicových stran požadují změnu názvu předmětné lahůdky s odůvodněním, že rasismus musí být z Rakouska vymýcen jednou provždy!“

No řekněte, kdo má větší starosti, my tady v Praze, nebo naši sousedi ve Vídni?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář