Rozhlédla se kolem sebe. Všude samá křoviska. Až o kus dál uviděla cestičku. Odhodlaně vykročila tím směrem. Hned při prvním kroku škobrtla, špičkou nohy zachytila o plazivé větve ostružiní, a ty ji donutily vyseknout holubičku, za kterou by se nemusela stydět ani krasobruslařka. Naštěstí se jí podařilo udržet rovnováhu. Několika škrábanci to však odnesly nohy. Na botách vykreslily trny pár abstraktních obrazců, po hladkých punčochách se rozběhla nezbedná očka, pelášila vzhůru a nemohlo je nic zastavit. Snažila se rychle vyhodnotit situaci a rozhodnout, co dál, když ji z uvažování vyrušil jakýsi zvuk. Zvedla hlavu a uviděla psa. Skákal mezi trnitými šlahouny a nezadržitelně se blížil. Zřejmě jezevčík, pomyslela si. Pes se zastavil pár kroků od ní a výhružně štěkal.
Na cestičce se objevily dvě ženy a jedna z nich volala na psa, aby se vrátil. Povedlo se jí ho přivolat až na třetí pokus. Pes vypadal, jako by se nechtěl vzdát jakési lákavé kořisti. Ještě na cestičce zaujal výhrůžný postoj a nepřestával štěkat. Měl velmi nepříjemný, pronikavý hlas. Jeho majitelka po ní šlehla zlobným, odsuzujícím pohledem. Psovi připnula vodítko a táhla ho pryč. Když kus popošly, obrátila se k druhé ženě.
„Vidělas někdy něco takového? To je příšerný, co dneska ženský neudělaj, aby si jich mužskej všímnul!“
„Vypadá, jako kdyby zrovna vylezla z baru. Jak se ale dostala do toho houští? To teda vůbec nechápu,“ řekla druhá.
„Vypadá jako stará bréca, a oblíká se jak dvacítka. Veme si minisukni, že kdyby ji neměla, tak je to úplně jedno, vystrkuje holý břicho, a eště si na pupík pověsí kroužek. Ta snad není normální!“ nenávistně pravila první žena.
„Máš pravdu,“ souhlasila druhá, „asi bude pěkně cáklá.“
Ona je naštěstí neslyšela. A i kdyby slyšela, nezajímalo by ji to. Měla úplně jiné starosti. Především jak se dostat z toho ostružiníkového zajetí. Zula se, v botách na vysokém podpatku a s dlouhými špičkami jak u středověkých střevíců se takovým terénem opravdu nedalo jít. Po několika obtížných, krkolomných krocích se konečně dostala na cestičku. Zvažovala, kterým směrem se vydat. Vlevo mířila cestička hlouběji do lesa, vpravo se mírně svažovala mezi listnaté stromy, za nimiž se v dálce leskla vodní hladina. Rozhodla se vydat směrem k vodní nádrži a cestou přemýšlela, kde se tak může nacházet.
Čekala, že to bude snadné, dokonce zábavné. Měla se ocitnout na Václavském náměstí pár hodin po setmění, zjišťovat, co se tam večer děje, a zkoumat, jak se lidé baví. Jistě, na disertační práci to bylo téma poněkud neobvyklé, ale všichni ji v tom záměru utvrzovali, všichni ji podporovali. Z internetu jí stáhli všechny dostupné časopisy, které radí mladým ženám, jak se líčit a oblékat, jak vypadat. Chtěla dokonale splynout s prostředím, aby nevyvolala ani stín podezření, že tam nepatří. Někdo z přípravného týmu se musel dopustit chyby. Zatím nevěděla kdo a kde a jak, a ani neměla čas o tom přemýšlet. Musela uvažovat, jak se z nastalé situace dostat a co z jejího plánu se dá ještě zachránit.
Povzdechla si. Byl to hluboký povzdech a vůbec už nezněl mimozemsky, nýbrž čistě lidsky, jako povzdech mladé ženy, která má takové ty normální starosti.