Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Burian: Kurzivky a mikropovídka

19. 4. 2010

Vánoce

 

  Zdobil jsem vánoční stromeček a naše malá vnučka mě se zájmem pozorovala. Po chvíli se zeptala: „Dědečku, proč slavíme Vánoce?“

  „No přece… kvůli Ježíškovi…“ soukám ze sebe trochu zaskočeně. „Před mnoha staletími přišel touto dobou na svět Ježíšek. Byl to vlastně zázrak.“

   „Aha. Takže předtím se Vánoce neslavily, že?“

   „Ne tak docela. Kdysi to byly pohanské svátky. Slavily se proto, že přečistá panna Lada porodila nového boha – Slunce.

   „To je ten vousatý pán v červeném kabátě?“

   „Ty asi myslíš dědu Mráze, viď?“ hledám pevnou půdu pod nohama. „Tak toho nám vnucovali z jednoho východního státu.“

   „Ale paní učitelka mu říká Santa Klaus.“

   „Jo, Klaus…“ mumlám rozpačitě. „Tak toho  nám posílají zase z Ameriky.“

   „Ti dva jsou bratři, že mají stejné oblečení?“

   Lapám po dechu. „Myslím že ne. Ačkoli – “

   Vnučka mě přeruší: „A dědečku, kdyby k nám přiletěli návštěvníci z vesmíru, tak budeme oslavovat nějakého zeleného pána s tykadly na hlavě?“

 

 

 

 

Zpráva

 

Ach, jak mě potěšila ta zpráva, že žádný třídní boj, ba ani  třídy samé  neexistují, a že tudíž veškeré podněcování proti druhým skupinám lidí je nezákonné, a tedy trestné! Konečně něco moudrého! Vždyť už ve starém Egyptě ti pracovníci, kteří tahali tunové balvany na pyramidy, byli úplně šťastní, že smějí pro své vládce něco zadarmo udělat. Nebo ve středověku: jak byli zemědělci blažení, když mohli chodit na robotu a odevzdávat poplatky své světské i církevní vrchnosti! A pokud někdy dostali „pětadvacet“ karabáčem, tak si toho dárečku tuze považovali. Ano, ano, tak tomu bývalo vždycky, takový byl spravedlivý řád světa. Jenom nevím, co se stane, až se prolomí hranice z roku 1948. Aby někteří darebáci ještě nepožadovali jakési nesmyslné odškodnění za to, že jejich předci Chodové byli vykořisťováni. To nikdy nedovolím, jako že mi Lomikar říkají! 

 

 

 

 

Jihoměstské  setkání  s pohádkou

 

Mnoho lidí si myslí, že v takovém sídlišti, jako je pražské Jižní Město, kde slaví úspěchy jen ocel a beton, těžko narazí na romantiku, křehkou krásu, nebo dokonce na pohádku. Myslel jsem si to i já. Až do dnešního odpoledne.

      Při návratu z práce vystoupím z metra a jdu si do nejbližší samoobsluhy nakoupit. Projíždím s vozíkem mezi regály, a tu zaslechnu vedoucí, jak říká mlaďounké zaměstnankyni:

      „Popelko, můžeš si jít sednout do pokladny.“

      Zírám jako spadlý z višně. Ty překrásné vlasy – jako lán pšenice u Kolína, a ty tváře – jemnější než broskve pod Pálavou. Ve sklopených očích má skromnost pomněnek, a když je s úsměvem zvedne, strnu a zoufám si: Proč jenom nejsem princ?!

 

 

 

 

U potoka

 

    S bratrem jsme spokojeně žili v krásném údolí, v domě u potoka. Měli jsme tu všechno: obživu z našich políček, blízko lesy i slunné stráně. Jednoho dne na počátku října, právě vrcholilo indiánské léto a vzduch byl průzračný, mě napadlo, že bychom se mohli podívat někam nahoru, kde jsme ještě nebyli. Bratr však odmítl. Jdu tedy sám. Po chvíli vystoupím nad pásmo lesů a otevře se mi pohled dál do údolí. Nádherný pohled, ale zvědavost je silnější. Nedokáži jí odolat, musím jít stále vzhůru. Ach, jak je odsud to naše bydliště malé! K cíli už nemám daleko, ale ani sil mi už mnoho nezbývá. Propocený konečně stanu na vrcholu. Bez dechu zírám na úchvatné panorama. Kolem se vzpínají kopce, některé o hodně vyšší než hřeben lemující naše údolí, pod nimi rozlehlé šachovnice polí a políček a na dalekém obzoru vysoké modravé hory. Vzrušením sotva polykám.

    Když jsem se vrátil dolů, chtěl jsem všechno dopodrobna vylíčit bratrovi, ale ten mě rázně přerušil: „Tohle vykládej holubům, já ti na to nenaletím. Od našeho domu vidím celý svět a to mi stačí!“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář