Tak dlouho jsem čekala, až se začnou objevovat první sněženky, začne kvést zlatý déšť a slunce nám  bude alespoň přes poledne  posílat své teplé paprsky, že jsem se roznemohla radostí, když to přišlo. Teď už je opravdu jaro, malá místečka se začínají modrat drobnými kvítky, žlutými narcisky a bledulemi a stromy začínají pučet. Mám pod okny svého malého panelákového bytu dva šeříky ale to musím počkat ještě měsíc, až se jejich nádherná vůně rozlije i do mého bytu.

Ale ani jaro nemá jen ty zlatem třpytící se paprsky, které nás přivádějí na pozitivní myšlenky a plány do budoucna. Zima sebou přinesla i záplavy, které se převalily i přes moji malou zahrádku v Černošicích. Zůstalo po ní několik desítek centimetrů bahna, které se dostalo s vodou všude, kam se mu zachtělo.

Kry na Berounce se vyznamenaly svou sílou a já s nádechem vzteku i obdivu vnímala sílu přírody.

S láskou k jedinému, co mi na světě patří jsem nepropadla panice a vydala se na zahrádku bojovat s bahnem. Trávu jsem hráběmi ničila tak, že budu muset zasadit asi novou, na břehu bahno zakrylo i cestu pro pěší a cyklisty. Ale jak se pustím do práce, a najednou vidím, že se mě pod bahnem raší pomalu malé tulipány, angrešt už vyrazil první lístky, dostávám opět ten pocit blaha a věřím, že to všechno zvládnu.

V neděli odpoledne, kdy jsem doslova utahaná a zničená prací, narvala na záda těžký batoh, zamkla chatičku, vzala psa na vodítko a vyrazila na vlak. Nohy mě podklesávaly nejen pod těžkým batohem ale i únavou. Jela jsem vlakem až na Hlavní nádraží, přestože to tam nemám ráda, neboť mě tam loni při stejné cestě ukradli doklady z batohu. Spíše ukradla, protože to byla tak asi osmnáctiletá zlodějka.

Když už  jsem se usadila směrem na Háje do prvního vozu a podařilo se mi v tom návalu lidstva různého věku najít i první místo vpředu, zasedla jsem vítězně a doufala, že už cestu domů zvládnu. Můj psík si zalezl pod mou sedačku a vyčerpáním usnul. Asi tak po 4 stanicích mě doslova vyděsil muž, asi padesátiletý, který na mě velice hlasitě a vulgárně začal křičet, že můj pes mu prokousl nohu. Lidé se začali ohlížet. Tak jsem ho požádala, aby mě svou ránu ukázal, protože můj psík Benny, musím také uvést, že to je 8kg pudl velice drobné postavy, ani nevrčel a ani nezaštěkal, což by určitě udělal, kdyby mu pán stoupl na tlapku a pak by se jen ohnal. Nejen že pán nevyhrnul nohavici, ale začal se sundávat kalhoty od pasu dolů, což mě připadalo velice nevhodné ve společnosti cestujících. Když jsem mu řekla, že to je stará jizva asi 5 cm dlouhá a tenoučká, která má na sobě již starý strup a dole se objevila maličká krůpěj krve, což si mohl sám klidně udělat o některý batoh, kterých tam bylo po zemi nespočetně. Pán se rozčílil a začal mě mlátit nějakým klackem, možná deštníkem do nohou, pod kterými se krčil vyděšený pes.

Nezmohla jsem se na jediné slovíčko odporu, či nějakou reakci, pořád ještě byla ve mně ta únava. Najednou mě ten muž začal škrtit, přesně v místě, kde mám jizvu po těžké operaci páteře. Nevěděla, jsem zda omdlím. V tu chvíli jsem měla opravdu strach a přes bolest jsem už nevydala ani hlásku. Někdo v dálce se ozval, aby mě neškrtil a nemlátil, pomalu jsem vnímala, jak se lidé stěhují do zadní části vozu ale nebyl tu nikdo, kdo by mu ty jeho odporné ruce sundal z mého krku. Kolem mě bylo najednou úplné prázdno. Lidé namačkaní v zadní části vozu ani nedutali. Na Kačerově neznámý muž proběhl pod nohama nastupujících a zmizel v davu. Někdo přece jen dal vědět řidiči vlaku.

Teprve nyní se ozvali ti nejmoudřejší: „Proč tomu někdo nezabránil, copak tady nebyl nikdo, kdo by ho přepral?“ Dokonce se ozvala jedna dáma, která prohlásila, že když jsem byla napadena, že jsem se měla zvednout a vystoupit. Nevím, z čeho mě bylo hůře, z toho úchylného člověka a nebo z těch lidí kolem.

Tak takto skončil můj první pracovní výlet na chatu dopravním prostředkem a více než to bahno na zahrádce, ve mně ten den vyvolal odpor k lidem, se kterými žiji v jednom městě.  Ať jaro je krásné alespoň pro ty ostatní.