Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kámen

17. 2. 2014

 

Již mnoho let se u nás řeky nebagrují. Každé jaro přivádí tající sníh a přívaly deště do řek nové a rozmanité předměty, od kamínků po větvičky, tajné a neznámé úlomky něčeho podivuhodného, povalující se tenisky, holínky, prázdné lahve i kousek té přírody z dalekých lesů a luk.
Tehdy bylo krásné léto, řeka plná dovádějících dětí, sportovců, co tužili svá těla dlouhými tempy přes proudy řeky a plno kačen a labutí našlo zde svůj domov. I vydra zatoužila si zaplavat mezi matračkami, užovky se vyhřívaly na kameni a občas sem tam přeskočil malý skokánek. K večeru zapadající slunce svými rudými paprsky ozařovaly ztichlou hladinu.
Sedím u řeky, dusno z letního dne se pomalu vytrácí, popíjím svou kávičku a krmím kachny. Už jsem jako nějaký důchodce, napadá mě. A přemýšlím, kam bych vyrazila za zábavou, abych tento krásný den zakončila trošičku kulturně.
Kachny už odpluly, nohy ponořené do vody na můstku mě začínají studit. Poslední sluneční paprsek, přímo do řeky, jako by střelou chtěl protnout její hladinu. Zůstanu ještě sedět, to jsem ještě neviděla. Pak druhý, třetí. Stále na jedno místo. Nevědomky kroutím hlavou nad úžasným přírodním úkazem.
Musím si to místo zapamatovat a usilovně se soustředím na místo, kam dopadly paprsky. Srovnávám to s břehem, počítám metry od mola, vlastně ani nevím, proč to dělám.
Hodím na sebe něco lehkého a půjdu si poslechnout kytary. Pozdě večer už dávno na jiskřičky zapadajícího slunce nemyslím, uléhám u otevřeného okna a dívám se na hvězdy. Jsou tu daleko níž než v Praze. Sen mě zavírá víčka.
Ráno mě pes vyžene brzy z postele, začíná vycházet slunce. Rosa ještě chladí drobné sedmikrásky a já vyrážím na obvyklou procházku, zvanou venčení. Na zpáteční cestě, kdy se sluneční paprsky již prodírají bleděmodrou oblohou, si vzpomenu na včerejší večer. Zahledím se na řeku, opět vidím to samé, jen paprsky jsou ještě bílé. Do zlaté jim chybí ještě pár hodin. Stejný úkaz, střela paprsku doprostřed řeky, druhá, třetí. Začínám počítat metry od mola, úroveň břehu. Asi jsem se zbláznila. Proč to dělám, slunce vychází pořád stejně. Ale včera i dnes dělají na hladině velká kola, toho jsem si nikdy nevšimla. Ach jo, potřebuji se nasnídat, už mám divoké představy, vždyť už mluvím i nahlas.
Nevím proč a která myšlenka mě k tomu donutila. Po snídani jsem na sebe hodila plavky a plavala k místu, kde se střety slunečních paprsků dotkly hladiny. Je tam málo vody, tak do pasu. Procházím se po dně řeky a nohama osahávám vše, co je pode mnou. Nevím, co hledám? Najednou má noha spočine na velkém a horkém kameni. Teplý kámen ve studené řece, to je ale hloupost, to tam někdo hodil nějakou láhev a řízla jsem se o ní. To je ta horkost. Ale nohy mám v pořádku. Ponořím se až po krk a šmátrám rukama po dně. Už ho mám. Velký, oblý kámen. Vytáhnu ho nad hladinu. Je těžký, šedý a plný stříbrných úlomků slídy. Ten bude krásný do skalky, říkám si. Marně se ho snažím vecpat za plavky, abych s ním doplavala ke břehu. Nejde to. Pokládám jej na stejné místo a plavu si rychle pro matračku, abych to místo nezapomněla. Vše se zdaří, nalézám ho hned napoprvé, uložím ho a odvezu ke břehu. Připadá mě ještě těžší než předtím.
Do skalky hned nepůjde, musím ho pořádně očistit od písku a zelených usazenin. Jako by tam ležel několik desítek let. Pokládám ho na stolek na verandě. Je celý špinavý. Pes stáhne ocas a zaleze do pelíšku. Neboj, také si s tebou půjdu hrát, jen tak mimoděk mu odpovídám, aniž by chtěl něco slyšet. Otírám kámen, sedím u stolu, mám ho před sebou a nemohu od něj odtrhnout oči. Světélkuje, to je asi tou slídou. Najednou přilétne další paprsek slunce a jako šíp se zavrtá do středu kamene, pak druhý, třetí. Trochu strachu, trochu údivu a málo rozumu mě sevře srdce. Na verandu slunce přece nesvítí.
Jo, holka, nesmíš už chodit na to prudké slunce, pomyslím si. Už ti hrabe. Že by proto byl ten kámen tak teplý? Přikryji ho ručníkem a jdu sekat trávu, abych ze svého snu vystřízlivěla. Během sekání jsem zaběhla do chaty, ručník měl ohořelou díru ve velikosti horní části kamene. Ztuhla jsem. Malé doutnající kouřové signály mě přinutily ručník hodit do kýble s vodou. Pěkně to zasyčelo. Kámen ležel na stole a pomalu z něj vycházely paprsky podobající se slunečnímu záření, jen z jednoho místa, tam, kde slunce shodilo svůj šíp.
Nemohla jsem se ho ani dotknout. Ale tady zůstat nemůže. Přinesla jsem všechny ručníky, které jsem našla. Vyhloubila velikou jámu ve skalce, zabalila kámen do ručníků a rychle jej odnesla k vyhloubené díře. Sám tam spadl a ručníky zůstaly na trávníku. Skoro celý jsem ho zahrabala do hlíny, jen vršek se slídou zůstal napovrch, byl krásný a světélkoval. Tady mu bude dobře, pomyslela jsem si. Večer, když se setmělo, svítil ve skalce jako pochodeň.
            Co dokáže příroda, takový kámen tady nikdo určitě nemá. Únava mě pohroužila do snů daleko dříve než den předtím. Do rána jsem na kámen zapomněla. Ale to ráno, jedno vycházející slunce nad řekou a druhé u mě ve skalce. Všechny drobné skalničky rozkvetly přes noc a kolem kamene se táhnul vějíř žlutých, modrých a růžových kvítků. Prostě zázrak. Co jsem to vlastně našla na dně té řeky?
Nevím, ale mám teď druhé slunce na zahrádce.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář