Orgasmus v restauraci? Co je to za nesmysl, řeknete si. To by si NIKDO nedovolil. Určitě jde jen o brutální titulek mající upoutat čtenářovu pozornost. Omyl! K orgasmům v restauraci občas dochází. Dokonce jsou popisovány v tisku. Můžete se o tom sami přesvědčit. A nemusíte si kvůli tomu koupit nějaký erotický plátek, dokonce ani bulvární plátek. Dozvíte se o tomto jevu ze zcela běžných novin nebo časopisů, a to od recenzentů restaurací. Několik citátů hovoří za vše:

…naše chuťové pohárky zažívají nebývalé orgie...

…a na závěr necudně bohatá zmrzlina...

…kachnička, která roztancovala naše chuťové buňky do závratných obrátek…                                                                                         

      Tak co tomu říkáte? To je výrazivo! Dávají si do nosu, až jsou z toho úplně mimo. Člověk si nejen počte, ale může se navnadit a testovanou restauraci navštívit. Trochu se mu zatočí hlava: kam dřív? Do mexické, italské, indické, francouzské, thajské, indonéské, čínské /ta je na každém rohu/. Vypadá to, že dnes nemáme kult osobnosti, ale jídla. Místo pěticípé hvězdy michelinskou. Snad na každém televizním kanálu vaří nějaký machr, tisk má své stránky věnované jídlu a každý, kdo má ruce, píše kuchařku. Je to gejzír, exploze. Určitě také reakce na ne tak vzdálenou dobu.                             

      Já se nechci vytahovat, ale už nejsem nejmladší a hodně pamatuji. Padesátá, šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá. Neříkám, že v té době chuťové buňky spaly. Maminky a babičky vařily jen což.

Ale výběr potravin byl značně omezenější. Ono v těch Polotovarech, Pramenech, Maso-uzeninách buď neměli nic     

 

 

 

pořádného a pokud náhodou měli, stála se na to taková fronta, že vůbec nebylo jisté, jestli něco obdržíte. V Praze, kde jsem žila, bylo několik luxusních restaurací, o nichž se ale tradovalo, že by v nich obyčejný člověk nechal polovinu výplaty. Patřila jsem sice k obyčejným lidem, přesto se v mém mládí vyskytly dva nezvyklé kulinářské zážitky. Posuďte sami, jestli nebyly dojemné. 

           Za úspěšné složení maturity mne maminka vzala na večeři do restaurace Moskva na Příkopech. Nevšední byly hned dvě okolnosti: za prvé že jsem udělala maturitu i z povinné matematiky a za druhé, že maminka zvolila právě tuto restauraci. Nenáviděla totiž upřímně Sovětský svaz a vše, co s tím souviselo. Restaurace ale byla dobrá a ceny se ještě daly akceptovat. Daly jsme si boršč a tatarský biftek. Večeře byla výborná, ale recenzi bych z ní nepořídila. Byla jsem sice v transu… nikoli z jídla, ale z dopoledního matematického martyria.

      A o několik let později jsme v práci my, vesměs mladé nezkušené ženy, dostaly neobvyklý dárek k Mezinárodnímu dni žen. Šokující. Nešlo o nic víc a míň než oběd v čínské restauraci. To je toho, řeknete si. To se moc nevyznamenali. Nezapomeňte, že se psal rok 1971 a v Praze byla slovy   j e d n a čínská restaurace navštěvovaná na objednávku a navíc známými osobnostmi. O poledni 8. 3. jsme nakráčely vyfiknuty a rozechvěny do restaurace ve   Vodičkově ulici. Vůbec jsme netušily, co budeme jíst a jak to budeme jíst. Posadili nás k většímu stolu, kde seděl známý televizní konferenciér /dnes bychom řekli moderátor/. Písmenka jídelního lístku se míhala před očima a vůbec jsme nevěděly, která bije. Moderátor-konferenciér nám v dobré víře poradil, abychom si

daly jako předkrm černá vejce. To se nám zdálo zcela nepřijatelné a dělaly jsme ostentativně fůůůj. Jedna z nás řekla světácky, že si dá kuře kung-pao. Všechny jsme si pro jistotu daly totéž. Srdce nám bušila a buráky křupaly v zubech. Vzpomínám často

s dojetím. Tak vidíte. Ještě štěstí, že včera není dnes. Dobrou chuť vám přeje

                  Alena Vaníčková