Vulkanická fejetonistka. Dávno, dávno již tomu (abych cito-val knihu z nejmilejších), co jsme tak nazvali Alenu Vaníčkovou na prvopočátku Daru slova v roce 2002, ještě předtím, než vznikl Klub autorů Jižního Města,  známý KAJMAN. Dnes bych však o paní Aleně použil spíše jiného citátu, dokonce přímo biblického, byť přechýleného: návrat ztracené dcery. Několik let naše milá autorka totiž  nepsala, fejetonní erupce ustaly, láva vychladla. Autorka měla jiné zájmy, arciť velkolepé a ušlechtilé. Z paneláku pražského Jižního Města se odstěhovala na zámek Lnáře, zboží to dědečka pana manžela, a zde vybudovala obsáhlé, úžasné Muzeum kočky, jediné v České republice (viz naše kajmaní webové stránky). Klobouk dolů, pravím. Stále jsme se ale nemohli vyrovnat a smířit s tím, že už nikdy nebudeme číst Aleniny nenapodobitelné fejetony. Vulkán vyhasl… Omyl! Kdepak, nevyhasl, pouze odpočíval, jak už to u vulkánů bývá. Sopka se probudila k životu, po dlouhé době je první fejetonní erupce konečně tady a žhavý a dravý proud lávy znovu chrlí. Vulkanická fejetonistka se vrátila!  Mám z toho velikou radost, ale také jsem měl trochu strach. Hemingway kdesi říká (cituji volně), že nástroj k psaní je tím ostřejší, čím častěji se užívá, a naopak, když se neužívá, je stále tupější, byť je pečlivě naolejován a uložen v impregnovaném obalu. Jak tedy bude vypadat naše setkání s dnešním fejetonem Aleny Vaníčkové? Žádný strach! Fejeton Orgasmus v restauraci jsem si přečetl se stejným potěšením, jako bych předchozí autorčin rukopis naposledy četl před minulou kajmaniádou, a ne před lety. Tak mě těšily bezmála všechny Aleniny fejetony, mám jich několik desítek. Dlužno ovšem říci, že  téměř pokaždé (stejně jako u všech ostatních našich autorech) jsem k nim měl připomínky. Někdy jen drobné, jindy podstatnější. Jako každý měsíc je tu kajmaniáda, čas autorských textů, lektorských posudků, připomínek a výtek. Těch posledních se i znovunalezená Kajmanka Alena konečně dočkala. Jistě jí několik roků silně chyběly…      Jazyk a styl, nápady a vtip paní Alena ani po letech nezapomněla, takže připomínek, natož výtek, se –  jistě k své lítosti –  nedočkala. Otevření fejetonu je originální, titulek téměř šokuje, dychtivý čtenář chce okamžitě číst dál. V expozici sice nehovořím o připomínkách, ale doporučuji, aby autorka zvážila, zda po ostře pikantním titulku by následující text byl alespoň na začátku přece jen o něco pikantnější. Úplně nezbytné to sice není, ale i maličkost potěší (rukopis i čtenáře)... Jinak se pak fejeton utěšeně rozvíjí, fabule se košatí a kompozice stupňuje.  Jedinou konkrétní připomínku mám k syžetu, a to na konci textu. Tam by se fabule i kompozice fejetonu měly dovršit, kulminovat, vystupňovat. To se bohužel nestalo. Vrcholnými momenty celého příběhu by měl být nikdy předtím nevídaný, exotický oběd v luxusní čínské restauraci ve Vodičkově ulici v Praze, v té době jediná čínská restaurace v hlavním městě, a pokud vím, i v republice. Sám si to dodnes pamatuji, v patnácti letech mě tam za vysvědčení pozvala má starší sestra. Byl to vskutku monumentální zážitek. A nepochybně stejné dojmy měly mladé ženy v Alenině fejetonu. Nám je však nedopřála. Místo opulentního oběda a na jeho ještě opulentnější Alenino vábné líčení však pojednou skoupá autorka předložila slavnostní tabuli nepříliš hojnou: toliko popis,  bez strukturovanějšího závěru fabule, bez barvitějších podrobností, natož příhod.  Jako by paní Alena náhle musela velmi spěchat, jako by jí naráz došla trpělivost, jako by poslední odstavec musela bez ohledu na nedo-končený příběh ponechat svému osudu a téměř uprostřed věty jej za každou cenu chtěla  uzavřít.